close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Noc v jezeře

3. prosince 2009 v 21:22 | dg |  POVÍDKY
Jsem svatý Václav, kníže český. Myslím, že jsem ale mohl klidně být někým jiným. Myslím, že kdybych se narodil jako výběrčí daní, vybíral bych poplatky intuitivně, v nepravidelných odstupech. Možná bych se řídil především principy schválnosti. Možná bych tvrdil, že vzdálené cíle jsou příliš vzdálené, a blízké cíle zase nestojí za nic, protože se příliš podobají ubíjení času.
Pamatuji se, že moje vojsko se usadilo v lese. Ve vsi dole v údolí štkali pozůstalí. Neměli tušení, která armáda mezi ně vnesla bol a neštěstí, zda ta má, nebo Radslavova.
Radslav býval můj nepřítel. Toho dne jsem ho zahlédl jen z dálky, jak mává rukama, které prý dokáží ukroutit hlavu i býkovi. Tolik se toho napovídalo o jeho krutosti: a o mně se tehdy neříkalo nic. Byl jsem mladý, nezkušený, neznámý. Se zbraní jsem zacházel obstojně, a rozum mi vynechával jen mírně a občas.
Moji mužové byly stejná zběř jako ti Radslavovi.
Na tomto tažení bylo od začátku něco divného. Podle všeho bych měl zvítězit: Radslav je obyčejný vzbouřenec, vzpurný chlap, který nesnese žádnou autoritu, kromě té své. Já jsem kníže.
Já bych měl zvítězit!

Ale vůbec mě nenapadalo jak. Neměl jsem ani zdání, jak se vyhrávají bitvy, nikdy jsem ani žádnou neviděl, nepočítám-li divoké šarvátky na tržištích v podhradí, kde si muži občas pářou břicha. Většinou pak zděšeně uskočí, překvapeni účinkem jediného bodnutí.
Moji rádci chtěli, ať zaútočíme v noci. Neodporoval jsem. Rozkazy vedené šeptem projely táborem, ozbrojenci popadli své meče a oštěpy. Potichu jsme sestupili z kopce, obešli sporné dolí, v němž jsme se již jednou s nepřítelem potkali, ale omylem: obě zmatené armády pak spojili své síly proti vesničanům, aby tekla alespoň nějaká krev.

Podle hvězd se nedal určit směr. Mračna je halila, jen tu a tam se zalesklo jejich studené oko. Pochod vyžadoval zvířecí instinkt, ten, který vede vlka nocí a ježka vlhkou travou.
Hlas boží se neozýval, takže jsme nevěděli, zda je hluboký, chraplavý, nebo vysoký jako píšťala.
Ve chvíli, kdy na nás bílý den pohlédl koutkem oka, padla mlha. Většina mých vojáků se dokonale ztratila. Volání a troubení mnohé z nich nahnalo až do řad nepřítele. Také já utíkal těsně pod Radslavovými palisádami. Tušil jsem, že toto není vítězství. Ale nikdo mi nestál v cestě, běžel jsem dál jako smyslů zbavený.
Až vzpoura dechu mne zastavila. Kolem už voněl jenom les a hlína. Kdesi nadohled se černalo jezero.
Zvolnil jsem krok. Jezero končilo v nedohlednu. Zcela jistě jsem se ocitl v Radslavových končinách. Připravil jsem se na zajetí, ponížení a také hlad.
Kéž bych nebyl knížetem!
Viděl jsem leklou rybu, záhony leknínů a mladé labutě. Nalezl jsem ořešáky, švestky a jedlé kaštany. Zdálo se, že chvílemi jdu ve stopách hnědého medvěda, losa či bůvola. Některé klasy vypadaly, jako když si jich hledí lidská ruka.
Pozdě odpoledne jsem plný beznaděje seděl u šplouchajících vln. Mlha se dávno stáhla do oblak a mne napadaly jen skvělé myšlenky. Přemýšlel jsem o všemohoucnosti a nekonečně laskavém životě.
A pak jsem zaslechl kroky.
Kdesi za mými zády šustilo křovi. Neotočil jsem se. Spoléhal jsem na osud. Ale on se mi vysmál: kroky se nepřibližovaly ani nevzdalovaly, větvičky praskaly střídavě nalevo a napravo: musel jsem nakonec stejně alespoň trochu otočit hlavu.
Byla to nezřetelná bytost. Vstal jsem a vyšel jí v ústrety. Bytost uskočila stranou. Pak znovu a znovu, až narazila na strom a s heknutím objala jeho kmen.
Teprve teď jsem poznal, že je to žena. "Šeroslepostˇ, mumlala, "prokletá šeroslepost! Celé dny a noci na tebe čekám, a když přijdeš, leknu se a omráčím se..."
Přistoupil jsem k ní. Její vlasy trčely do stran, slepené jílem a mastnotou. Její oděv vypadal, jako by byl z klacků a proutí. Velice přírodní žena, přemýšlel jsem, a určitě nešťastnější než já: litoval jsem jí a obdivoval zároveň. Také mne napadlo, že je snad pozůstatkem minulosti, anebo předzvěstí budoucnosti.
Do našich časů se nehodila.
Pomohl jsem jí vstát. S překvapením jsem zjistil, že její kůže je hebká a pružná. "Co jseš zač?" ptal jsem se, "jsou někde poblíž tvoji lidé?"
Vrtěla hlavou. "Jsou všichni v jezeře," odpovídala záhadně.
Zbytek dne jsme trávili spolu. Posedávali jsme v trávě a hltali ořechy, které měla ta podivná žena nashromážděny v mnoha úkrytech. Řekl jsem jí, kdo jsem já, nezamlčel jsem svůj titul ani potíže, a ona vyprávěla o své zemi kdesi na jihu, odkud si přinesla nezvykle snědou pleť a znalost mnoha jazyků.
Pamatovala si cestu přes nekonečné hory, křik velbloudů a povyk mrštných jezdců na koních. Pamatovala si tlustého otce a jeho šestašedesát žen. Rozpomněla se na plačtivou matku, kterou zohavily předčasné šediny, a na velké chrámy plné kostnatých knůží.
Brada se jí třásla, když líčila, jaké zlo spáchala banda lupičů: utekla před nimi hluboko do polí, do močálů, kde jí přálo štěstí a lapkům ne, kde oni řvali lačností a potom hrůzou ze smrti v bahně. Jí černá voda vyplivla ven, do hájů divokého rybízu a malin. Uběhly týdny, možná roky.
"Po celou dobu jsem věřila, že pro mne přijdeš."
"Aha," řekl jsem nechápavě.
"Nevidím ti do tváře," pokračovala, a já jí vysvětlil, že má oči pokryté listím a suchou trávou. Rozhrnula vše, ale stále viděla jen stíny. "Mám něco s očima," tvrdila skromně. "Proto se lekám, když se kolem něco hýbe. Nikdy nevím, zda je to srna nebo vlk."
Slunce se klonilo k obzoru, a má nová družka na mne působila stejně tísnivě, jako první setkání s aritmetickými poučkami. Pochybné světlo soumraku tuto náladu ještě umocňovalo.
A na mne čekala nevyřešená bitva.
Rozhodl jsem se zůstat. Jedna noc na břehu jezera přeci nemohla nic pokazit. Ptal jsem se, kde přespává. Smála se a prstem bloudila po chladnoucí hladině. Pomalu jsem si zvykal na její žerty.
Šli jsme kus cesty k jihu a potom na západ, stále podél břehu, až jsme dorazili ke skupinů mohutných buků. Větve sahaly daleko nad jezero. V jejich spleti jsem zahlédl jistý řád: ano tohle bylo visuté doupě mé hostitelky. Prodrali jsme se k němu. Obdivoval jsem to obydlí, jak je útulné, jaký má výhled a že se neotřásá, jak jsem se zprvu obával. Větve, které nás držely ve vzduchu, patřili nejménů třem stromům. Na stěnách jsem spatřil kousky šatů, které jistě kdysi žena nosila. Jejich vzory byly vybledlé a nádherné. Jejich látka byla nezvyklá a můkká.
Uložili jsme se těsně vedle sebe. Ženina ruka zašátrala do hlubin doupěte, na její dlani se objevila kupička nějakých plodin, možná sušených hub. S úsměvem je zhltla. Druhou hrst nabídla mně. Odmítl jsem, ale ona naléhala.
"Noc přinese strach a hrůzu. Moje koření ji vyplaví."
Štítivů jsem se podvolil. Ten den byl plný neobyčejných věcí. Proč bych ho v témže duchu neskončil?
Polkl jsem. Odporná huť nahnilých hub mi uvízla v krku. Šlachovité tělo mé hostitelky se svinulo. Její zrak bloudil korunami stromů. V dáli uprostřed jezera zavřeštěl kačer.
Pomyslel jsem na Radslava a své osiřelé vojsko. Možná využil příležitosti a zvítězil za mými zády. Možná se spojil s mými lidmi proti mně. Cítil jsem únavu.
Nechtěl jsem vítězit.
Konečnů jsem spal. Po tolika dnech bdění a strachu. Slyšel jsem drkotání zubů své hostitelky, slyšel jsem ryby, jak mlčí pod vodou. Dotýkal jsem se jejího hpodivného roucha, pokoušel jsem se odhodit klacky, které měla složené kolem podbřišku. Nebránila se, ale naše mozky byly roztěkané, cosi nás táhlo k jezeru.
"Takovou sílu má i moře," šeptala nezřetelně, a já ji musel uvěřit, protože to moře, o kterém mluvila, jsem nikdy neviděl a nikdy neuvidím.
Tušil jsem, že jezero je přátelské. Skočil jsem do jeho náruče, a žena za mnou, aby o nic nepřišla. Zvykla si rychle na mou společnost. Dlouho jsme plavali. Mlčení ryb sílilo. Bál jsem se hladové štiky, ale objevil se přátelský sumec. Bál jsem se, že pod vodou se nedá dýchat, ale dalo se to vydržet. Z vlasů mé průvodkyně se odmáčel popel a hlína. Byl jsem udiven, jak rychle se střídá předzvěst hrůzy s úlevou.
"Důvěřuj jezeru" mumlal jsem do hlubin.
Nečekal jsem tolik osvěžení. Nikdy jsem nebyl zdatný plavec, ale tady se do mých paží vlilo tolik síly! Zůstal jsem sám. Žena zmizela, možná se vrátila do svého doupěte. Ale já jsem ještě nemohl. Musel jsem křižovat jezero, musel jsem se potápět až k jeho drsnému dnu, odrážet se od rákosových břehů, závodit s vydrami. Čekal jsem na okamžik, kdy mé tělo ochabne, chtěl jsem vidět, kde je ta hranice.
Nic takového jsem nepoznal. Slabost nepřišla, jen spánek, jehož začátek a konec byl tak nezřetelný, že jsem je ani nepostřehl.
Důvěřoval jsem jezeru.
Nový den jsem uvítal s jásotem. Našel jsem ženu na jejím stromě a snídali jsme ořechy a houby. Přestal mě trápit Radslav a moje bezhlavá armáda, byl jsem si jist, že vítězstvje mé.
Podobně jako jezerní žena jsem teď i já trpěl poruchami zraku. Některé věci jsem viděl křivě, jiné rovně, ale vždycky jinak, než by se slušelo. Noční koupel v jezeře mi pomohla.
Mohl jsem se vrátit ke svým šikům a zavelet k útoku. Myslím, že jsem to později udělal. Myslím, že Radslav byl poražen a přivlečen na náš hrad.
Vzpomínám si, že od té doby se všechno dělo tak, jak jsem si přál.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kůň, který vráží hlavou do zdi je

statečný 24.5% (25)
slepý 36.3% (37)
osel 39.2% (40)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama