Ingrid měla své sny a představy ráda. Libovala si také ve výmyslech ostatních lidí: zajímalo jí převtělování, síla myšlenek i proradnost podvědomí. Její byt byl plný knih, hlásajících velice nezřetelné, nicméně ohromující věci.
Patřila mezi samostatné ženy. Muži jí opouštěli beze slov. Někteří se zmohli alespoň na rozpačité výčitky, z nichž bylo patrné, že nepochopili, jak je svět snů pro Ingrid důležitý.
Výjimkou nebyl ani Fred Vaughan. Byl jedním z těch Američanů, kteří se rozhodli hledat štěstí v zemi, kde si již svým původem mohli připadat nadřazeně. Opustil Boston. V Praze téměř okamžitě získal místo v agentuře, která se zabývala vyhledáváním zkušených nebo alespoň nadějných odborníků pro velké a bohaté Firmy. Ingrid později prohlásila, že jistě jen proto, že jako jediný z uchazečů o místo v této agentuře porozuměl nápisu, který v anglickém jazyce charakterizoval její činnost: human resources.
Vztah mezi Fredem a Ingrid trval téměř rok. Fred si často stěžoval na špatné mezilidské vztahy v Čechách a nízké platy, které neumožňují nic víc, než živoření. Ingrid s ním souhlasila, tiše se usmívala a listovala ve svých knihách.
Měla byt s nádhernou vyhlídkou na Vyšehrad. Byl to vlastně jeden obrovský pokoj, z nějž vyčnívaly malé výstupky: kuchyň, koupelna a komora na všelijaké nářadí. Fred Vaughan bydlel na opačném konci města, v malém pronajatém a neútulném bytě. Právě přemýšlel o tom, že se svého bytu vzdá a přestěhuje se k Ingrid, když mu oznámila, že se s ním rozchází. Fred nic nechápal. Překvapeně zíral na ženu, která si dovolila vyhodit ho ze svého života.
"Máš někoho jiného, " vyhrkl.
Ingrid zavrtěla hlavou.
"To není možné," trval na svém Fred, "Tak proč?"
"Už mě to s tebou nebaví, "odpověděla prostě Ingrid Grinbergová. " Mám tě až po krk."
Fred Vaughan se zapotácel. Nic hroznějšího se mu nemohlo stát. Rozplakal se. Zapřísahal Ingrid, aby se vzpamatovala. Přijel přeci zAmeriky kvůli ní. Je to neuvěřitelné, ale měl v Bostonu tušení, že právě tady potká svou celoživotní lásku...
Ingrid byla ale neoblomná. Jeho spiritistické výmluvy jí pobavily a snad i trochu zaujaly, ale její rozhodnutí se nezměnilo: Fred Vaughan už nebyl její milenec.
Jak se těšila na chvíle poklidné samoty! Teď, když přišla ze zaměstnání, jí nikdo neobtěžoval chvástáním a podivně psychologickými rozhovory. V koupelně už se neválely tuby s vitaminovými preparáty, bez nichž si Fred připadal ochablý a bezbranný vůči všudypřítomné rakovině. Bílý králík a černý kocour, dva zvířecí miláčci Ingrid, se zase po dlouhé době bez zábran pohybovali po celém bytě. Dřív, kdykoliv se tam objevil Fred, kamsi mizeli: kocour pravděpodobně někam na střechy, králík do nejtmavšího kouta v komoře na nářadí.
Kocour vrněl a přátelsky lovil králíka. Ingrid si pohrávala se svými představami. Jednu chvíli byla lvem na břehu řeky a rmoutila se, jak pomalu a nešikovně se pije pomocí jazyku, jindy snila o tom, že je stavitelkou malého a ke svým obyvatelům spravedlivého města. To bylo obzvlášť příjemné: Ingrid musela v duchu provést tisíce výpočtů, do nichž se jí nikdo nevměšoval, a za které nebyla kritizována. Město rostlo jako z vody (jeho ulice se opravdu skláněly k příjemné hladinů jezera), v jeho bytech se vystřídalo několik generací. Ingrid se na chvilku zamyslela nad vývojem porodnosti, ale architektonické záležitosti jí připadaly přeci jen vzrušivější. Provedla nůkteré změny v ústřední části města: na nejvyšší bod přemístila knihovnu a oválné náměstí uspořádala členitěji. Nyní se podobalo šesticípé hvězdě se zaoblenými rohy.
Ze zkušenosti věděla, že snění je vyčerpatelné. Vždy nastane okamžik, kdy vše je promyšleno. A v jejím městě už nebylo místo pro další změny. Bylo dokonalé. Noc již značně pokročila, a Ingrid se neobratně rozhodovala, že půjde spát.
A tu zazvonil telefon. Ozval se Fredův nejistě výhružný hlas: "Miluji tě."
Ingrid Grinbergová zahučela cosi nezřetelného.
"Jsi sama?"
"Jsem"
"Lžeš!"
"Jsem sama."
"Přijedu."
"Ne."
"Musím tě vidět!"
"Nemusíš."
Fred Vaughan spustil křik. Vyčetl jí, že lže. Naznačil, že ví, kvůli komu to všechno je. Přiznal, že to už dlouho tušil.
Ingrid Grinbergová během toho dlouhého výčtu svých poklesků přemýšlela o svém městě. Možná se mohla více zabývat rodinným životem jeho obyvatel.... Na obzoru se rýsoval další nádherný sen. Fred se v neklidných pomlkách dožadoval přiznání.
"Dej mi ho k telefonu. Vyřídím si to s ním."
Ingrid by nejraději sluchátko položila, ale byla příliš zdvořilá a příliš nezáludná.
"Frede, je to všechno nesmysl. Chce se mi spát."
"S kým?!"
Druhý den pozvali Ingrid přátelé na několikadenní výlet do hor. Odjela. Litovali jí a doporučovali, aby se s Vaughanem smířila. Chápali, že jí už připadá nesnesitelný a nudný. Připouštěli, že jeho žárlivé výstupy jsou na pováženou a že čas se dá ztrácet účinněji. "Ale báječně mluví anglicky", tvrdili svorně, " a to se nedá přehlédnout!"
Ingrid Grinbergová snášela podobné rozhovory téměř týden. Potom se pod záminkou pracovních povinností vrátila do Prahy. V bytě jí poněkud rozpačitě uvítal králík. Byl rozcuchaný a nervózní. Jeho červené oči byly vykulenější než kdy jindy. Byt vypadal, jako kdyby jím prošel slon. V koupelně bylo na zrcadle napsáno červenou rtěnkou slovo děvka.
Ingrid pochopila, že Fred Vaughan jí navštívil a urazil se, když zjistil, že odjela. Učesala králík a a narovnala nábytek. Pokusila se složit věci, které zhrzený Vaughan vyházel ze zásuvek.
Odstranila také hanlivý nápis z koupelny. Při té příležitosti se zadívala na svou tvář. Hned si všimla několika nezvyklých prohlubní v kůži.
Do koupelny vešel kocour. Ve svém jazyce si stěžoval na opuštěnost a nedostatek doteků. "Hned to napravím," utěšila jej Ingrid, ale stále hleděla na svou tvář v zrcadle. Všimla si zvláštního jevu. "Podívej, jak se moje tvář mění." svěřila se kocourovi. "Mění se, ale nevím jak a proč. Mění se hrozně rychle. Přímo před očima. Je to běžné?" Připadalo jí to jako nějaký řlmový trik, jako když hollywoodský mimozemšťan na sebe bere podobu kladné hrdinky. "Jsem kladná hrdinka?" zeptala se Ingrid kocoura.
Pak jí to napadlo: její tvář se deformuje podle toho, na co myslí. Když pomyslela na Freda, vytvořila se jí pod levým okem obrovská podlitina. Když pomyslela na své zaměstnání, protáhly se jí koutky úst až k uším. Když si vzpomněla na matku, rozdělila její horní ret hluboká jizva.
Popadla kocoura a vlezla si do postele. Nová zkušenost jí příliš nezneklidnila, ale cítila, že si musí zvyknout. Zavřela oči a okamžitě usnula.
Ráno jí probudil telefon. Volali známí z hor, že se tam objevil Fred Vaughan. Hledá jí prý všude. Chvějí se mu ruce a přestává mluvit česky. Ingrid pokrčila rameny. Po telefonu to bylo bezcenné gesto, ale nic lepšího jí nenapadlo.
Měla před sebou ještě několik dní volna. Vlastně jakýkoliv počet dní. Připadalo jí, že zaměstnání ztrácí svou důležitost, a že mnohem podstatnější je pro ní pohled do zrcadla. "Snění a myšlenky člověka nenasytí, ale zahltí," vysvětlila králíkovi, který se právě snažil oplodnit podřimujícího kocoura.
Šla do koupelny. Tenounká šmouha uprostřed zrcadla připomínala Fredovo zoufalství. Ingrid se pevně chytila umyvadla. "Musím se dostat dál. Můj ksicht mě nezajímá," řekla tak hlasitě, že se kocour vzbudil a několika skoky přistál u jejích nohou. Civěla do zrcadla a čekala, až se její podvědomí provlní obrazem tváře.
Nebylo to jednoduché. Obličej se vzrcadle držel dlouho: zřejmě si připadal důležitý. Teprve po hodině se začal rozplývat. Na jeho místě se objevil zmatek.
Ingrid si zakryla oči dlaněmi. Cítila zklamání. Vybavila se jí kniha, v níž se tvrdilo, že zrcadla a otcovství jsou ohavnosti, protože tento svět rozmnožují a rozšiřují. A tu jí napadlo, proč kouzlo nefunguje.
Její zrcadlo je nečisté.
Velice pečlivě ho vycídila. Stále se jí zdálo, že vidí čmouhu z Vaughanova slova. Znovu jej čistila. Myslela přitom na své město, na jeho ulice, které se tolik podobaly pramenům čerstvě natočené zmrzliny. Později své město zahlédla i v zrcadle. Prolínalo se s nejasnými obrysy její tváře.
Kouzlo začalo působit. Pohyby paží Ingrid Grinbergové měly tentýž účinek, jako mávání křídly. Skrze svou tvář létala nad městem, později se odvážila i dál, nad svět, nad oceány, i trochu výš, do míst, kde vládla jen nicota. Cítila bezednost této zkušenosti, cítila vděčnost za to, že se její mozek konečně rozhoupal k nějaké obdivuhodnější činnosti.
Odpoledne si zašla nakoupit. Naplnila lednici jídlem, králíkovi strčila několik misek, plných zrní. Potom hledala ve svých knihách místa, která by se jí mohla líbit a nad nimiž by se mohla snadno vznášet.
Ale Fred Vaughan se nevzdával. Telefonoval. Tvrdil, že je stále ještě v horách a že by si přál, aby jej smetla vichřice a on měl konečně klid. Ingrid ze zkušenosti věděla, že Fred je lhář. Neuvěřila mu. Představila si jej v telefonní budce na Starém Městě. Nahlas se zasmála. Na druhém konci drátu se Fred dusil vzteky, a kdesi kolem něj zaznívaly italské výkřiky. Bylo nepochybné, že kolem Freda Vaughana protéká dav turistů, obdivujících krásy Prahy.
"Největší vítr bývá na nábřeží, Frede Vaughane," pravila Ingrid. Fred praštil sluchátkem. Za necelou hodinu se ozval znovu. Z jeho hlasu vanula opilost.
"Proklínám tě, ty česká děvko."
"Ano."
"S tím přeci nemůžeš souhlasit!"
"To nemohu."
"Dej mi ho k telefonu!"
"Králíka?"
Za další hodinu Fred Vaughan Ingrid otravoval znovu. Jeho řeč zněla, jako by po něm kdosi přejížděl motorkou.
"Zabíjím tě, hnusná bestie."
"Ano."
"Shoříš, ani se nenaděješ."
"Ano."
"Mám woodoo!"
"Ty?"
"Močím na tvojí fotku."
"To je protimluv! Takhle se hasí, ne zapaluje."
"Mám woodoo! Nic nemůžeš udělat!"
"Nic neudělám."
"Ani nemůžeš! Schoval jsem se. Jsem v jeskyni."
Ingrid se znechuceně odtáhla od sluchátka. Nezavěsila, ale nechala Freda, ať své nesmysly vykřikuje do vzduchu. Vzpomněla si, že jí kdysi jeden podivínský přítel řekl, že kdyby žila ve středověku, určitě by jí upálili jako čarodějnici.
Něco jí napadlo. Přistoupila ke skříni, kde schovávala fotograře a dopisy. Vyhledala poněkud necudný portrét Freda Vaughana.
Vrátila se k telefonu. Na druhém konci se ozývaly vzlyky. Nebo vlhké polibky. Ingrid nejistě řekla: "Frede?"
"Zmije!" ozvalo se. "Jdu k tobě!"
"Jsi přeci daleko, v horách. V jeskyni."
Fred vykřikl.
"Stalo se něco?" Oči Ingrid Grinbergové zářily vzrušením. "Frede, je ti něco?"
"Bolí mě břicho... hrozně..."
Ingrid pohlédla na svůj palec. Opíral se o fotograři v místě, kde měl Fred břicho.
"To je přesné," odpověděla.
"Co... co je přesné..."
"Mohu vyzkoušet nohu. Levou, Frede."
Znovu se ozval křik. Kdesi kolem Freda se tříštilo sklo. Ve sluchátku se ozval cizí hlas. Nějaký muž rozčileně mluvil hebrejsky.
"Promiň Frede," zašeptala Ingrid. Najednou se tvářila přísně. "Ale začal sis sám. Mám ráda svůj mozek. Mám ráda všechno, co provádí."









