Nikdo o tom moc nemluví. Kdo by se taky chlubil tím, že spí s vlastní dcerou? Zvlášť v dnešní době. Ale na druhou stranu tady je to tradice, v našem kraji. Všichni to dělají už od nepaměti. Člověku to tak nějak uleví...
Naše Tatarovo je totiž hodně zapadlá ves na Slovensku. Lidé jsou tu tak chudí, že na polích nejezdí ani vysloužilé Zetory, ale koně, které sedlákům půjčuje místní policista, kterého po revoluci vyhodili, a za peníze, co mu na vyplatili jako odstupné, si koupil dvě hnědky a ty teď pronajímá sousedům. Traktor by nikdo nezaplatil.
Tatarovo je bílá vesnice, ale skoro polovina lidí tu jsou cikáni. A možná i jiné národy. Kdo přišel, ten se tu vysemenil, a zase šel dál. Je to tu pěkně promíchané, a díky bohu za to, protože já jsem cikánka jak vyšitá, ale díky tomu promíchání nemusím bydlet za humny v nějaké shnilé chatrči.
Není mi ani třicet let. Dokonce ani dvacet osm. Mám tři děti a manžela, kterého před hospodou sťali kosou. Když říkám sťali, myslím tím, že mu kosou usekli hlavu: chlapi se o senách opili, pohádali se, jak je tady dobrým zvykem, a pak si šli pro kosy, které ležely před hospodou. Manžel měl smůlu, a já taky.
Ke všemu mi vypadaly přední zuby. Vždycky jsem byla fešanda, všichni se za mnou otáčeli, chlapi kvůli chtíči a ženský z nenávisti a závisti. Ale pak, s tvářemi propadlými jako nějaká stará bába, jsem byla taková divná. Člověk by neřekl, co všechno můžou způsobit vypadané zuby: nejen že nic neukousnete, ale vaše tvář se změní k nepoznání. Hrůza! Je to možnmá horší, než když ženská předčasně zešediví a když jí prsa klesnou až na pupík.
Mohla jsem jít k zubaři do města, jenomže to bych si dala: soused mi vyprávěl, že ho pouhé dva zuby stály půl chalupy... Co pak já? Musela bych snad prodat děti. A tak jsem zůstávala opuštěnou vdovou. Protože kdo by si vzal bezzubou ženskou?
A pak se u nás objevil ten cizí muž. Zaparkoval si rezavý karavan nahoře na vršku, bůhví jak tam projel mezi těmi křovinami, ale podařilo se mu to, a vypadalo to, že tu nějaký čas pobude. Ženské si o něm začaly okamžitě šuškat, byl to totiž hezkej chlap, s kloboukem a košilí tak zvláštní, že jsem nevěděla, jestli mi připomíná Jánošíka nebo Indiana Jonese.
Rád zapřádal hovor s cizími lidmi. Rád mliuvil i o sobě, ale z toho jeho vyprávění člověk moc moudrý nebyl. Vůbec nebylo jasné, co je vlastně zač a co tu hledá. Nevypadal jako boháč, ale po práci se nesháněl. Celé dny se coural po lesích a lukách a jen tak se rozhlížel.
Ani nevím, jak jsem se k němu dostala. Prostě jsme si jednou začali povídat. Seděli jsme na kamenech dole u potoka, voda příjemně šuměla u našich nohou a já měla zas po dlouhé době pocit, že jsem ženská. Koukal mi žádostivě na zadek a na prsa, a když jeho oči zabloudily na moje propadlé tváře, nezaznamenala jsem žádné znechucení, jako u jiných mužů.
A pak mi řekl věc, která mi vyrazila dech.
"Chtěla bys nové zuby?"
Žaludek se mi zhoupl a jen stěží jsem zadržovala slzy. Myslela jsem si totiž, že se mi vysmívá. Ale mýlila jsem se. On to myslel naprosto vážně. "Nejsem zubař, ale myslím, že to dokážu. A nic tě to nebude stát. Jen trochu bolesti. A to vydržíš. Vydrželas už víc."
Za tři dny jsem přišla do jeho karavanu. Ani teď jsem mu moc nevěřila. Spíš jsem čekala, že bude chtít, abych ho pustila pod sukni, a tím to všechno skončí. Ale zase jsem se spletla.
Z batohu vyndal věc, která se vypadala jako čelist nějakého zvířete, vybělená sluncem, a posázená temně žlutými kamínky.
"Víš co to je?" zeptal se mě s tajemným a tak trochu vážným úsměvem.
Zavrtěla jsem hlavou. "Jelen?"
Ušklíbl se. "To jsou tvoje nové zuby. Chceš si je prohlédnout?"
Co se dělo pak, si moc nepamatuju. Spolkla jsem nějaké prášky, co mi dal. Sedla jsem si do křesílka pod oknem, zaklonila hlavu a trpělivě čekala. Ucítila jsem několik bodnutí do dásní, a potom už nic. Jeho prsty byly hbité jako prsty kouzelníka. Trvalo to dobré dvě hodiny, než mi podal sklenici silné pálenky, abych si pořádně vypláchla pusu, a poradil mi, abych to pár týdnů dělala aspoń třikrát denně. Kvůli infekci.
Pak mi přistrčil zrcátko. Nevěřila jsem vlastním očím! Moje vpadlé tváře rozkvetly, a mezi rty se blyštělo zlato: kila zlata! Tři, čtyři, ne - šest nádherných zlatých zubů vyplnilo mezery na mých dásních, a já úplně nadskočila radostí. Konečně zas mladá!
Za pár týdnů zas odjel. Nikdy mi neřekll, kde vzal ty moje nové zuby, jak se v jeho brašně ocitla vybělená lidská čelist plná zlata. Jednou napůl v žertu prohlásil, že jsem je sdědila po ženě bohatého vídeňského advokáta, v jejíž hrobce kdysi po něčem pátral.
A určitě chcete vědět, jestli jsem ho pustila pod sukni. Nepustila. Nechtěl tam. Ale jeho zuby mi i tak přinesly štěstí. Mám nového muže, a ani to není cigán.









