close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Špatná milenka

22. listopadu 2009 v 18:11 | dg |  POVÍDKY
Tohle jsem napsal kdysi v blázinci. Bohužel je to pravdivý příběh. Nejsem ale šílenec, který se s nikým nestýká, i když první desetiletí mé mužnosti uběhlo ve znamení platonických vztahů a až teprve na prahu třicítky, v jistém okamžiku sebevědomé rozpustilosti, jsem okusil lásku.
Helena byla o málo mladší než já, a přesto již dokázala sestavit rodinu. Její manžel byl obchodník poněkud dobrodružného a pro mne nepochopitelného druhu a mnoho dní trávil na cestách. Po pravdě řečeno jsem ho nikdy nespatřil. Osud mi dopřál zaslechnout pouze jeho hlas v telefonu, a jeho stín se snad někdy mihl v jednom z mých potřeštěných sně. Myslím, že ani on mne nikdy nezahlédl, a své zabijáky poslal naslepo.

Nikdy se nedozvím, proč si Helena vyhlédla právě mě. Je pravděpodobné, že se zoufale nudila. Chod domácnosti jí příliš nezatěžoval, její zaměstnání bylo víceméně formální. Většinu dne mohla trávit bezbřehými telefonáty s přítelkyněmi či obhlížením sebe samé.
Já byl už tehdy stejný, jako teď. Měl jsem svou práci v novinách, která mi zaručovala ekonomickou beztrestnost a minimální kontakty s lidmi, nepočítám-li kolegy, kteří se několikrát týdně tiše vkradli do mé kanceláře a s roztržitou vášnivostí se pokoušeli vyjádřit své pocity. Mohl jsem podnikat dlouhé obědy, osamělé nebo s přáteli, mohl jsem se potloukat městem a vymetat antikvariáty, kde se daly pořídit za směšné ceny díla spisovatelě, kterých jsem si skutečně vážil.
Myslím, že si mne všimla v jednom z těch obchodě nedaleko nábřeží. Narazil jsem na kapesní vydání Chestertonových povídek, z nichž tu první jsem (už podesátév životě) přečetl prakticky ve stoje. Byl jsem tak unešen křečovitostí příběhu, divadelní stylizací postav a výstředností svého miláčka, že mne musel prodavač napomenout, abych se zachoval spravedlivě a knihu koupil. Dal jsem mu dvakrát tolik, než požadoval, abych zamaskoval svěj poklesek. A s drobným, leč obtloustlým svazkem jsem zamířil do nejbližší kavárny.
Odvážně si sedla k mému stolu. Doprovázela ji dcerka, kterou jsem ve své nezkušenosti považoval za sedmi až osmiletou, ve skutečnosti však oslavila před několika týdny teprve čtvrté narozeniny. Obě říkaly nesmyslné a bezvýznamné věty. Můj zrak těkal mezi Chestertonem a Helenou. Můj mozek se upínal jen k ní.
Musím se přiznat, že ve zvlášť vypjatých okamžicích mne cosi nutí drsně vtipkovat. A tehdejší poledne bylo - alespoň z mého pohledu - velice vypjaté. Utrousil jsem cosi na adresu mírně nezvedeného děvčátka, Helena se bláznivě rozesmála, a já, vyděšen k smrti, jsem žertoval dál, až do okamžiku, kdy mi na kus papíru napsala své telefonní číslo, a požádala mne, abych učinil totéž.
Další dny se nic nedělo. Záměrně jsem se přetěžoval prací tak, abych se k telefonátu dostal až večer, kdy bylo volání do jejího zaměstnání zaručeně bezpředmětné. Asi po dvou týdnech mi zavolala ona. Pronesla asi dvě slova a já ji zavalil nekonečným souvětím, jehož jediným smyslem bylo oddálit a znepřehlednit náš vztah. A přesto došlo k setkání. Při desátém hovoru mne má žvanivost přivedla na scestí: naznačil jsem Heleně, že mi není lhostejná. Její oči se rozzářily. Na příští schězku přišla s vlasy obarvenými do ruda. Kriticky obhlédla mé oblečení a prohlásila, že bych o sebe mohl více dbát. Myslím, že o hodinu později jsme se políbili.
Někde v tomto bodě vyvrcholilo nedorozumění, které doprovázelo celý náš vztah. Helena mne považovala za neškodného knihomola, za roztomilou bytost s utlumenou činností pohlavních orgánů, s níž bude možné prožít milostný románek, aniž by došlo k tělesnostem. Později jsem pochopil, že styk s mužem považuje (nevědomky) pouze za nezbytnou předehru těhotenství, a podvoluje se mu jedině ze slušnosti a se značnou nechutí.
Možná bych setrval ve svém mnišství. Ale zdálo se mi to nevhodné. Polibky přešly - aniž by o to kdokoliv z nás významně stál - v objetí, do nichž se postupně vkrádala jakási vášeň. Můj byt nám byl stále k dispozici, a když nás jednoho večera sychravé počasí vyhnalo z ulice, zmateně jsme se v mé staromládenecké posteli pomilovali. Nebylo to špatné.
Došlo mi, že přítomnost ženského těla při sexu je ku prospěchu věci. Lákal jsem Helenu do svého bytu častěji a častěji. Zdržoval jsem ji mnoho hodin. Zdálo se, že je nadšena stejně jako já. Dokonce jsme začali probírat společnou budoucnost.
O několik týdně později se Helena začala zdráhat. Její odmítání mne rozladilo, cítil jsem bujnost a nechtělo se mi vracet k ostudným zvyklostem předchozích dvou desetiletí. Tehdy jsem poznal další rozměr života: milostné rozepře.
Naše telefonáty byly den ode dne křečovitější. Schůzky probíhaly ve znamení nátlaku a odmítání, předstírání a zoufalství. Ve své nezkušenosti jsem se domníval, že je nutno stupňovat intenzitu milostných vyznání a že jedině přeháněním dosáhnu svého. Čím ohnivější však byly mé věty, tím slabší byl skutečný cit: náhle jsem ve své milence začal spatřovat především rozmarnou a nepříliš inteligentní ženu, jejíž žvatlání mne ve skutečnosti obtěžuje a rozptyluje: Helena rozhodně nepatřila mezi bytosti, které by sdílely mé nadšení nad Borgesovými povídkami.
Vyžadoval jsem další a další schězky, a zároveň se jich štítil. Na Helenině těle jsem si všiml několika zvláštností. Některé mi připadaly obludné, jiné směšné. Její zarputilost mne doháněla k šílenství. Během předposledního setkání jsem jí udeřil do tváře.
Hleděla udiveně. Pokoušela se o pláč. Rána ale nebyla silná, spíše se podobala symbolu: má dlaň jen zlehka zavadila o její lícní kost, tvář ani nezčervenala, ani neotekla. Zdálo se, že kdyby měla nůž, rozpárala by mi břicho, a já bych to v té chvíli uvítal, neboť jsem byl sám šokován, kolik útočnosti se skrývá v mých nepevných rukou. Helena bledla ponížením a vztekem. Odešla, i když jsem jí zapřísahal - poněkud neupřímně - aby mi odpustila a neodcházela, ale naopak zůstala, nejlépe navždy.
Několik dní jsem vydržel mlčet. Střídavě mne zaplavovala úleva a trýznivý stesk. Ve chvílích stesku jsem se dotýkal sluchátka, v okamžicích úlevy jsem nadšeně rozprávěl dokonce i s těmi kolegy z práce, o nichž jsem do té doby velice pochyboval. Pak jsem konečně zavolal: zašeptala sprosté slovo a zavěsila, v očekávání mého dalšího zběsilého vyzvánění: v tom se ovšem sklamala.
Možná právě tehdy ji popadla touha po pomstě. Vzhledem k tomu, že její přirozeností bylo zříkat se jakékoliv zodpovědnosti, přiznala náš vztah svému manželovi. Veškerá nenávist onoho nešÈastného muže se pochopitelně obrátila proti mně. Ničivá zavilost jeho reakce mne zaskočila nepřipraveného a nic netušícího, neboť den předtím mne Helena sama vyzvala ke schůzce, která proběhla ve vší počestnosti a nostalgii: bývalí milenci, šeřící se den a park vydechující něžné vůně nevěstili nic zločinného. Té noci jsem měl pocit, že mé srdce je už znovu připraveno na pozitivní vjemy.
Další den ve dvě hodiny ráno mne probudili. Vůbec jsem nechápal, co se děje, stáli kolem mé postele a v matném nočním světle se zdálo, že se usmívají. Ze schodiště zazníval suchý kašel. Nic neříkali, nic nedělali, jen naznačovali. Oblečen velmi lehce jsem je následoval ven, z mého bytu. Nejeli jsme výtahem, ale utíkali po schodišti. Cestou dolě jsem sledoval červené kapky: směrem nahoru řídly, dolě houstly. Někde uprostřed ležela kočičí hlava.
Považoval jsem to za špatné, ale náhodné znamení. Stále mi nedocházely souvislosti. Považoval jsem celou tu snovou záležitost za špatně cílenou policejní akci. V tomto přesvědčení mne utvrdilo i to, že do vozu se mnou nastoupil pouze jeden z temných mužě, ostatní se rozptýlili v blikajícím třeštění města.
Chopil se volantu. Za okamžik jsme vyjeli z města na sever, do hor, kde stále ještě seděl sníh. Pozoroval jsem jeho ruce, jeho obrovité klouby a náhle se mi rozsvítilo. To není omyl.
To je vražda.
Muž byl očividně tak silný, že mohl klidně roztrhnout volant. Mohl mne zašlapat do první zesklovatělé závěje, mohl mne vláčet úvozem, mohl mi trhat kůži s trapných míst.
Letmo mi pohladil vyzáblé chlupaté koleno. Letmo stiskl zápěstí, až zapraštělo. Letmo utrousil, že bych neměl obtěžovat cizí ženy.
Mne přepere kdekdo, myslel jsem si. Mě rozpláče i kulhající červotoč. A tento muž mě vyděsil k smrti. Vybavil jsem si kočičí torzo. A v té vteřině jsem poznal, že všechno mohu ještě změnit. Jsem přece vitální bestie, která přežije každého. I svoje vrahy.
Chlap mě vyvezl na místo, kde jsem se kdysi s Helenou procházeli. Byla do souvislost nebo náhoda? V té chvíli jsem neměl čas o tom přemýšlet, a později se mi už nechtělo. Vykopl mne z vozu. Zem studila, les se ozýval čímsi nejasným.
První ranou učinil z mého těla roztřesený hadr, který se zachycoval všeho zeleného. Další rány už tak velký význam neměly, přestože jsem díky nim létal, obalen jehličím a krví, po stráni, do smrčků a mezi kameny, prostě tam, kam se jeho pěstem zlíbilo.
Když přestal, měl obě oči vypíchané. Vůbec nevím, jak se mi podařilo nastrkat prsty do jeho důlků. šmátral kolem sebe, dlaněmi bloudil po tvářích, skřehotal a nakonec se svíjel u dveří svého vozu. Myslel si jistě až do poslední chvíle, že udolat kostlivce je maličkost.
Odvezl jsem ho k nemocnici. Válel se na zadním sedadle jako podsvinče, smrděl a trucovitě kopal do dveří. Proklínal lůno, ze kterého ho kdysi vyndali, mne si z nepochopitelných důvodů vůbec nevšímal.
Oba jsme potřebovali ošetření. Vymyslet historku o přepadení, nezištné, ale chabé pomoci a náhodě mi nedělalo problémy. Mluvil jsem trhavě, má zranění byla přesvědčivá. Můj násilník jen skřípal zubama. Proměnlivé barvy mého obličeje v nadcházejících týdnech pak byly jakousi tečkou za diskuzemi o pravdivosti mých lží.
S Helenou jsem se již nikdy nesetkal, ani s jejím manželem. Myslím, že byl za pár měsícě lehce postřelen neznámým špatně mířícím mužem.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kůň, který vráží hlavou do zdi je

statečný 24.5% (25)
slepý 36.3% (37)
osel 39.2% (40)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama