close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Smutný bazilišek část 1.

19. listopadu 2009 v 18:06 | dg |  POVÍDKY
I.
Marie Molinová seděla na krajíčku rozvrzaného křesla a snažila se necítit zatuchlinu, který se vznášela v celém pokoji. Nějakým nedopatřením se nechala usadit přímo proti oknu, takže ze svého hostitele, který se uvelebil v pohovce přímo proto ní, viděla jen nejasné obrysy. Matně tušila jeho opičí obličej a nezvykle vysoké čelo, nad kterým trčely řídké chomáčky zrzavých vlasů.
Jestli je ten muž, který nehybně sedí v pohovce pod oknem, světově proslulý myslitel, tak ona je Panna Orleánská, pomyslela si Marie hned v první chvíli. Oblečený je, jako kdyby utekl z nějakého faustovského muzea. Ale nejhorší ze všeho je, že vážený a proslulý pan doktor Sirius voní, jako když se vůbec nemyje. A jestli se myje, tak nevím v čem.


"Doktore Sirie, jak dlouho se v Praze zdržíte?" ptala se Marie neobratně. Smradlavý učenec jí tak znervozÀoval, že se vůbec nedokázala chovat jako zkušená novinářka.
Konrád Sirius jen pokrčil rameny. "Copak já vím? Nejspíš tak dlouho, dokud mi to místní lidé dovolí. Přesněji řečeno do okamžiku, než mně i s mojí manželkou vyválí v dehtu a peří a s nadávkami nevyvedou z města."
Marii zacukaly koutky úst.
"Nevěděla jsem, že jste přicestoval i se svou ženou..."
Sirius roztáhl ruce, jako by Marii vyzýval, aby si mu sedla na klín. "Ale jistě, chápu vás - nejde vám do hlavy, že někdo jako já vůbec může mít ženu, ne?"
"Vlastně ano." vyhrkla.
"Jenomže já ženu mám. Divné, co? Tuším, co se vám honí v hlavě - to bude nějaká chudinka, ta paní Siriová, hrbatá, jednooká, hluchoněmá a hodně natvrdlá, protože jaká jiná žena by se mohla těšit ze společnosti muže, který víc než člověka připomíná přerostlého potkana? Jasně, paní Molinová, plně vás chápu. Na vašem místě bych nejspíš přemýšlel podobně.
Jenomže skutečnost je zcela odlišná. Nejen že mám manželku. Je to ke všemu velice krásná a inteligentní žena. A jak to vypadá, opravdu mě miluje. Á, už zase slyším vaše myšlenky, jak hlasitě křičí: To je ale nespravedlivedlnost! Čím ji ten skřet omámil? I na to vám ochotně odpovím: sám nevím. Nejspíš ji zajímají moje myšlenky, moje vtípky, moje postřehy. Protože z mého těla mnoho užitku nemá. Sám se někdy divím, proč všude jezdí se mnou. Nejspíš si myslí, že se o sebe neumím sám postarat."
"Nepůsobíte příliš praktickým dojmem."
"No ano. Připomínám vám orangutana, který se zčista jasna ocitl uprostřed moderní civilizace. Ale to je jenom zdání. Všechno, co dělám, mám dokonale promyšlené. Nejsem ani chudý, ani bezvýznamný. Spíš naopak."
"O tom nikdo nepochybuje. Ale vaše žena musí mít nějaký důvod, proč je pořád s vámi. Nebo si myslíte, že žije v nějakém omylu..."
"Jejda! Takže vy si myslíte, Molinová, že já i moje žena jsme blázni! Ale já vám to vyvracet nebudu. Nestojí mi to za to. A navíc - určitě nepatřím mezi lidi, kteří se mohou pochlubit naproto zdravou myslí. Možná bych vám mohl vylíčit pár kousků, který mi můj nezbedný mozek vyvádí... Často třeba zapomínám, kde vlastně jsem. Pořád o něčem přemýšlím. Večer ležím v posteli a mám pocit, že myšlenky mi nedovolí zamhouřit oko. Pak se rozhlédnu, a vidím, že je ráno. Divím se, že jsem tak vyspalý."
"Trochu nemastné přiznání, doktore. Čekala jsem něco peprnějšího!" prohlásila Marie drze. " A co vaše žena? Té její mozek také něco vyvádí?"
"Chcete ji vidět?"
Marie vzrušeně poposedla. Îe by se tohle nepříjemné a do této chvíle neplodné interview konečně začlo obracet k lepšímu? Jestli je tu někde skutečně žena, která je ochotná žít s tímhle nevábným šílencem, mohlo by to čtenáře Metropilitanu snad trochu zajímat!
"Jestli proti tomu nic nemáte."
"Já ne. Pochopitelně je mi to jedno. Ale ona s vámi asi nebude chtít mluvit."
"Proč ne? Má s novináři špatné zkušenosti?"
"Ne."
"Má zdravotní problémy?"
"Dá se to tak říct."
V té chvíli se dole v hale ozval zvonek. Sirius sebou trhl. Molinová se neutrálně podívala z okna.
"Půjdu oteřít. Omluvíte mě na chvilku, paní Molinová?"
Přikývla a Sirius se neobratně zdvihl ze své pohovky. Když Marii mijel, připadalo jí, že kolem ní projel valník naložený lehce zkvašenými hříbky. V té chvíli měla sice jedinečnou příležitost, aby si podivného doktora pořádně prohlédla, ale z nějakého důvodu se její pohled pevně zavrtal do prošoupaného koberce na podlaze.
Zůstala sama. Za oknem se kymácely větve ořešáků. Marie na chvíli vstala, aby se mohla rozhlédnout po zahradě. Překvapilo jí, že všude vidí stejné stromy: ano, napočítala osm, devět ořešáků, a až kdesi daleko vzadu se krčily jakési keře. Trávník byl neposekaný, plný kopřiv a pampelišek.
Doktor Sirius tvrdil, že mu dům velice výhodně pronajal jeho starý přítel. Prý to je levnější, než hotelový pokoj. A nesrovnatelně pohodlnější, zejména pro jeho ženu. Je škoda, že takových přátel nemá ve světě víc. Cestování by hned bylo mnohem příjemnější. Sirius nezná nic horšího, než je velký mezinárodní hotel. I když se zavře ve svém pokoji, proniká k němu hluk, šustění a myšlenky, které ke všemu vůbec nejsou hodny toho slova, protože jsou to jen banální a zoufalé pokusy o popis nejzákladnějších živočišných potřeb. V hotelu má Sirius velice silný pocit, že svět je beznadějně přeplněný.
Podívala se na hodinky. Sirius je pryč už možná deset, patnáct minut. Jistě, zdvořilost pro něj nic neznamená. Klidně si vyřizuje další záležitosti, a ta pitomá novinářka aÈ se zabaví, jak chce. Novinář se přeci musí umět zabavit. Je to jeho práce. Musí aspoÀ umět pobavit (i sebe), když už nedokáže informovat. Takhle nějak to řekl. Molinová by mu v té chvíli nejradši dala pěstí.
Vydržela čekat ještě deset minut. Pak seběhla dolů do haly. Dům byl tichý. Připadalo jí, že je v něm úplně sama. "Pane doktore?" Nikdo neodpověděl. "Pane doktore, slyšíte mě? Už nemám čas, abych tu dál čekala. Mám smluveny další schůzky. Ještě vám zavolám."
Vteřinu ještě postála před domovními dveřmi a pak vyšla na ulici. V té chvíli ucítila, jaká je venku tlačenice. V tomhle měl snad Sirius pravdu: lidstvo by mohlo trochu prořídnout.
........
V redakci našla vzkaz, že jí volal jakýsi Dahlman. Úplně jí to vzalo dech, protože Dahlman byl muž, kterého sice neviděla téměř půl roku, ale přesto si byla jista, že jednoho dne se stane jejím milencem.
Vždycky se jí líbil, ale nikdy nenašla - nebo spíš nechtěla najít - způsob, jak se s ním zblížit. Jednu dobu se vídali docela často, téměř každý den, protože Josef Dahlman byl policista a v té době vyšetřoval únos šestileté holčičky. Pro noviny, ve kterých Molinová pracovala, to bylo úplné požehnání.
Lidé byli vzrušení, každou chvíli volali nebo psali do redakce, že únosce zahlédli, a někteří i navrhovali, co všechno by se tomu hnusnému člověku po dopadení mělo provést. Jejich rady bývaly mnohdy tak kruté, že se z toho Molinové dělalo špatně. Ale utěšovala se tím, že na články reaugují skoro vždycky jen zoufalci, kterým ve skutečném životě tak trochu ujel vlak, a že naprostá většina čtenářů bere všechno, co se píše, jen jako nějaký druh cirkusového představení.
V každém případě byly denní prodeje báječné, snad i díky tomu, že únos hodně propírali i v televizi, a každý si to, co večer viděl v televizi, ještě jednou a podrobněji rád vychutnal na papíře. Vydavatel přikázal Marii, at se věnuje výhradně únosu, a ničím jiným se nezatěžuje, což pro ženu jejích schopností byla hotová výhra. Některé dny pracovala jen dvacet třicet minut, a měla tak moře času i energie na to, aby se pokusila rozjet milostný románek s urostlým vyšetřovatelem.
Jenomže Josef Dahlman byl i pro tak krásnou a bystrou ženu tvrdý oříšek. Marie viděla, jak to v jeho očích zajiskří, kdykoliv se setkali, ale tímhle jiskřením a několika neobratnými pokusy o fyzický kontakt to všechno skončilo. A když skončil i onen smutný případ (holčičku i jejího unosce našel houbař někde na Vysočině mrtvé ve škarpě), už se s Dahlmanem neviděla.
A právě tenhle muž jí teì, po takové době, sám od sebe zavolá. Co může chtít? Uvědomila si, že Dahlman zřejmě neví, že ona už nepracuje v rubrice krimi. Nebo to ví, a jde mu o něco jiného, než o práci.
Po dlouhém váhání vytočila jeho číslo. Trochu zbaběle přitom držela prst na vidlici telefonu, aby mohla bleskově zavěsit, ale na druhém konci to stejně nikdo nezvedal. Co to má znamenat, Dahlmane! vykřikla v duchu Molinová. Nejdřív mě k sobě lákáš, a pak se vypaříš? A co vůbec po mě chceš? Takhle najednou, po půl roce mlčení?
Zkusila tp znovu.
Tentokrát měla štěstí. Dahlmanův chraplavý hlas jí málem ohlušil. Trochu jí uráželo, že mluvil zároveÀ se dvěma lidmi: jí neustálke opakoval, aÈ chvilku vydrží, a nějakému kolegovi vysvětloval, že se rozhodně nemůže rozdvojit. Rozhovor byl nanejvýš zmatený. S krajními obtížemi si domluvili schůzku. A Marie se vůbec nedozvěděla, proč si na ní Dahlman po tak dlouhé době vzpoměl.
Položila sluchátko. Malátně se rozhlédla po redakci. Velká místnost byla poloprázdná, jen u vedlejšího stolu se Eliška Holoubková prokousávala jakýmsi rukopisem.
Marie se pokusila psát, ale bez úspěchu. V hlavě se jí mísil Konrád Sirius s Josefem Dahlmanem. Oba dva jí strašili, i když každý úplně jiným způsobem.
Cítila, že by stačilo pár dobře sestavených vět, a milý doktor Sirius by byl jednou provždy vyřízen. Jenomže jak se má donutit, aby těch pár vět napsala? Myšlenky se jí rozbíhají do všech stran, paty už má prošoupané, jak nervozně dupe do koberce pod stolem, a právě si přinesla z kuchyÀky už třetí hrnek silné kávy, což je neklamné znamení toho, že je na útěku před prací.
Kdo si to vůbec vymyslel, psát o takovém magorovi? Marie si vůbec nedokázala vzpomenout, kdo s tím do redakce přišel a jak došlo k tomu, že ten nepříjemný úkol spadl právě na ní. A navíc, i když se s doktorem Siriem nějak vypořádá, bude vůbec někoho zajímat člověk, který má s reálných světem společného asi tak málo, jako zbloudilý meteorit.
Otočila se na Elišku. Bylo to milé děvče odněkud z Moravy, které práci ve významném deníku považovala za vrchol štěstí. Molinová jí ten pocit záviděla: ona sama znala jen samá provizoria a nespokojenost.
"Máš toho hodně?" zeptala se jí.
Eliška zavrtěla hlavou.
"Nechtěla by sis u šéfa trochu šplhnout?"
"Nechci s ním spát."
"Tak jsem to nemyslela. Myslím, že to ani nejde."
Eliška vyprskla smíchy.
"Myslíš to jeho břicho?"
"Mohla bys něco napsat. Já na to nemám náladu."
"To je divné."
"Všechno je divné, když jseš zamilovaná."
Vyprávěla Elišce všechno, co jí Konrád Sirius řekl. Najednou to bylo snadné, i Eliška jí zarazila a zeptala se, proč to, co vypráví, rovnou nepíše. Molinová pokrčila rameny. Pokračovala ve vyprávění. Přistihla se, že si začíná trochu vymýšlet: o otci Konráda Siria bezostyšně prohlásila, že to je jeden z nejbohatších lidí na světě, a že jenom díky tomu se jeho syn Konrád mohl od malička věnovat esoterním vědám.
Marie věděla, že Eliška Holoubková celou záležitost podá tak, jak to slyšela. Nebyla příliš chytrá, ale v redakci si jí cenili pro její pracovitost a spolehlivost. Editor do jejího článku vpašuje nezbytná "prý" a "podle nejmenovaných zdrojů", které redakci a vydavateli zaručí beztrestnost. A Sirius pukne vzteky.
Eliška začala psát. ·Èastně se usmívala. Rukopis, se kterým se do té doby trápila, hodila do koše.
Molinová se v myšlenkách vrátila k Dahlmanovi. Zdá se, že už je čas zahájit ono toužebně očekávané milostné dobrodružství. Když v telefonu poslouchala Dahlmanův hlas, cítila, že také on je připraven. Konečně dozrál! Proč by jí jinak volal? Je pravda, že byl vlastně velice rozpačitý, ale i to je ve skutečnosti pochopitelné: vždyÈ je to ženatý muž.
Ale Marie přeci také nežije ve vakuu. V jejím bytě čeká Dino. Dinův obličej má výraz anděla. V poslední době si oblíbil podivnou pletenou čapku, kterou mu Marie před časem koupila na romantickém tržišti kdesi v Portugalsku. Všude v ní chodí: Marie si je téměř jista, že ani ne tak kvůli tomu, že mu sluší - Dinovi sluší všechno, i kdyby si na hlavu posadil nočník, ženy by se za ním otáčely stejně - ale především proto, že v ní vzbuzuje přesně tu směsici lítosti a důvěry, která se mu hodí.
Během let, která Marie s Dinem strávila, si už byla jista, že Dino je nenapravitelný lhář a podvodník. Už dávno mu to nezazlívala. Viděla, že s tím Dino nemůže nic dělat: jeho osudem bylo zaplétat se donekonečna ve výmluvách, kterými se snažil zastřít své banální poklesky. Čím hloupější bylo jeho provinění, tím obludnější historky si vymýšlel. Když se opil s náhodnými kumpány a usnul někde na chodníku, vyprávěl o policejním zátahu a noci, strávené na studených dlaždičkách uprostřed zvracejících pobudů. Když zmizel na celé dny, neodolatelně přitahován nějakou hloupou husičkou, líčil barvitě halucinace a vidění, která ho nutila k cestě vlakem kolem světa.
Marii připadalo neskutečné, že tenhle prolhaný šílenec je už sedm let její manžel. Mnohokrát si pomyslela, že vlastně nikdy Dina neviděla pracovat. I když si stěžoval na přemíru zakázek, mohla ho sledovat jen jak neklidně kouří jednu cigaretu za druhou a pozoruje dění na stropě pokoje. Svého času se Dino živil jako restaurátor starožitností. Byl šikovný, ale jeho zaměstnavatelé a partneři většinou brzy narazili na jeho nespolehlivost a neodbytné nutkání provádět všechno tak spletitě, že to vždycky končilo katastrofou.
Kolikrát už podala žádost o rozvod, ale k řízení nikdy nedošlo. Dino jí vždycky přesvědčil, že právě oni dva patří k sobě. Nemůže přeci bez ní žít. Je mu jasné, že je roztěkaný, ale Marie si musí uvědomit, jak jeho umělecký mozek neustále pulzuje, jak jím smýkají protichůdné myšlenky, a jak je ze vší té závisti a podezřívání, kterou vidí kolem sebe, unavený.
Marie nakonec mávla rukou: proč by se vlastně měli rozvádět. To, jak je svobodná, záleží stejně jen na ní.

............
Dino na ní opravdu čekal. Na stole stála váza s růžemi a z Dina táhl alkohol. Jeho čapka ležela na podlaze. Popelník byl plný nedopalků.
"Konečně jsem měl štěstí," řekl jí, sotva vešla do dveří. Ztěží mu rozuměla.
"Koupil jsem ti růže."
"Za co?"
"Jen tak."
"Myslím kde jsi vzal peníze? Ještě ráno sis ztěžoval, že nemáš ani korunu."
"€íkám, že jsem měl štěstí."
"Vyhrál jsi v loterii?"
"Ne. Našel jsem práci."
"To je hotový zázrak. Kdo je ten chudák?"
"Chudák?"
Marie se konečně posadila. Byla jako omámená. Během odpoledne se několikrát pokoušela zavolat Konrádu Siriovi, aby zodpověděl otázky, které napadly Elišku při psaní článku, ale telefon nikdo nebral. Nakonec si pár věcí vymyslela, a poradila Elišce, aby zvolila nejasné formulace, které jako by naznačovaly, že autor ví mnohem víc, ale že nepovažuje za nutné zaobírat se takovou samozřejmostí právě teì. Počítala s tím, že i když se dopustí nepříjemného zkreslení skutečnosti, Sirius se neozve, protože by tím dal najevo, že ho zajímají takové nicotnosti, jako jsou noviny.
"Proč by měl být chudák!" trval na své otázce Dino.
"Nic jsem tím nemyslela. Jsem unavená."
"Chceš pivo?"
"Ne. Co je to za práci?"
"Oltář. Nádherný barokní oltář v Zakřanech."
"Kde to je?"
"Kousek od Prahy. Asi třicet čtyřicet kilometrů."
Marie si pomyslela, že za tím určitě věcí zase nějaké Dinovo děvčátko, křehounké a důvěřivé, které se nechalo obalamutit jeho andělským obličejem.
"Jak se tam dostaneš? Budeš tam bydlet?"
"Odvezou mě tam. Každý den v sedm."
"Ráno? VždyÈ se neprobudíš."
"Když mám práci, probudím se."
"Doufám, že nebudeš potřebovat moje auto."
"Ne. VždyÈ říkám, že mě tam budou vozit."
"Já vím. €íkal jsi to."
Marie si mnohdy namlouvala, že Dino má tak zvláštní povahu už proto, že mu jeho rodiče dali nezvyklé a výstřední jméno: Geraldino. Občas vyzvídala, jak je to napadlo, a když Dino jen krčil rameny, sama vymýšlela teorie. Geraldinův otec možná miloval rytířské legendy a chtěl, aby synovo jméno znělo, jako kdyby pocházel od stolu krále Artuše. Možná v mládí pracoval v cirkusu. Nebyla Dinova matka přebornicí v přemetech nad pilinami vysypaným šapitó?
Dino se jen usmíval a nakřáplým hlasem ji ujišÈoval, že jeho otec celý život strávil jako dělník v chemické továrně a matka si vyseděla obrovské boky za přepážkou pošty. Jejich největším dobrodružstvím bylo sledování televize. Marie se musela smířit s tím, že Dinovo křestní jméno zůstane navždy záhadou. Jeho rodičů se zeptat nemohla, protože je snad nikdy v životě neviděla. Nebyli ani na jejich svatbě, což nebylo nic zvláštního, porotože na ní nebyl nikdo. Marii připadalo, že na ní nebyla ani ona.
Marie si nechala své dívčí jméno. Vždycky chtěla mít pocit nezávislosti. A rozhodně se nechtěla jmenovat ·tuková. Jméno Geraldino ·tuka znělo šíleně, ale hrdě. Jmenovat se Marie ·tuková by znamenalo konec všech nadějí.
Dino kouřil jednu cigaretu za druhou. Seděl v kuchyni u otevřeného okna a sledoval stěnu naproti. Poslední dobou si nechával narůst dlouhé vlasy a vypadal tak trochu jako princezna zlatovláska nebo ta dívka, co se minulý rok stala královnou krásy.
"Budeš dneska večer tady?" zeptala se ho bezvýrazně.
"Určitě. Kam bych chodil."
"Nevím. Vždycky někam chodíš."
"Většinou jsem doma."
"To ano. Přes den, když jsem v práci. Sotva se tu objevím, ukáže se, že máš neodkladné schůzky."
"Chceš se hádat?"
"Ne."
"Tak co tedy chceš?"
Všimla si, že se mu třesou ruce. Snažil se to zakrýt, ale konec cigarety ho prozradil.
"Měl jsi opravdu jenom štěstí?"
"Jak to myslíš."
"Nevypadáš jako člověk, který měl jenom štěstí."
"Máš pravdu. Měl jsem i smůlu."
"Kolik?"
Dino se zasmál. "Chováš se jako moje máma. Ve všem vidíš nějakou katastrofu. Prostě jsem měl jenom takovou malou smůlu. Vůbec to nestojí za řeč."
Marie si sedla proti němu.
"Kdy začneš pracovat na tom oltáři?"
"Nevím. Možná už zítra. Čekám jen na telefon."
...........
Dahlman na schůzku, kterou si s takovými obtížemi domluvili v telefonu, stejně nepřišel. Ozval se až o tři dny později a omlouval se, že musel k nějakému vážnému případu. Molinová by mu nejradši rovnou řekla, že to je tak lepší, ale připadalo jí, že by mohla vypadat jako blázen. Copak může někdo pochopit člověka, který hluboce touží po lásce, ale zároveÀ cítí, že kdyby jí získal, nevěděl by, co si s ní má počít? Mariin život byl plný práce, starostí s Dinem a pochybností o vlastním zdraví. Cokoli dalšího by se do něj jen ztěží vešlo. Marie dokázala o milostných dobrodružstvích a lásce snít celé hodiny, ale když došlo na věc, cítila, jak se jí zmocÀuje únava a ochablost. Cesta k tak banální záležitosti, jako je polibek s cizím mužem, jí připadala méně schůdná než severní stěna Mount Everestu.
Mezitím vyšel lehce posměšný článek o Konrádu Siriovi. Psalo se v něm o doktorových zkušenostech s léčbou nevyléčitelných nemocí pomocí malých dřevěných pyramid a o síle pozitivního myšlení. Pozitivní myšlenky nejsou nic jiného, než upřímná modlidba, hlásal titulek článku. Do redakce zavolalo pár zvídavých čtenářů a chtělo vědět Siriovu pražskou adresu. Jinak se nedělo nic. Pan doktor mlčel.
Dino odjel. Když se s ní loučil, tvářil se, jako by šel na frontu. Vyhlédla na ulici, kde stál zaparkovaný starý mercedes. €idiče nebylo vidět. Dino nasedl dozadu, ještě se ohlédl a když viděl Mariin obličej přitisknutý k oknu, zamával.
Večer se nevrátil. Těsně před půlnocí zvonil telefon, ale než jej Marie stačila zvednout, ten, kdo volal, zavěsil. Marie se šourala bytem sem a tam, pouštěla a vypínala televizi, dívala se do lednice, a jedla všechno, co tam našla.
Za dvacet minut se telefon ozval znovu. Marie zrovna civěla do oken na protější straně ulice, kde celé dny a noci zeleně světélkovala řada akvárií. Schválně nechala telefon vyzvánět dlouho, byla si téměř jistá, že je to Dino, a že jí opilým hlasem začne vysvětlovat, proč nemůže přijet domů. Nic z toho, co řekne, nebude pravda. Marie bude jen tiše opakovat: "To se nedá nic dělat."
Ve sluchátku se ale ozvala Eliška Holoubková. Marie nemohla uvěřit svým uším. Eliška jí v životě nevolala domů, natož tak pozdě v noci.
"Nevzbudila jsem tě?"
"Ne. Co se děje? Dostal tě doktor Sirius?"
Eliška se křečovitě zasmála.
"Dostal mě někdo lepší. Můžeš třikrát hádat. Jseš sama? Nechceš přijet na večírek?"
V telefonu to zašramotilo. Marii se zdálo, že slyší tlumené mužské hlasy.
"Eliško? Co tě to napadlo? Proč bych měla teì jezdit na večírek?"
"Protože tě zvu."
"Ty?"
"A on."
"Ale kdo?"
"To ti nesmím říct. Pošleme pro tebe taxi. Za chvilku zazvoní.""
Než Marie stačila něco říct, Eliška telefon položila.
V půl jedné skutečně přijelo taxi. €idič se k Marii choval přehnaně zdvořile, dokonce jí s drobnou úklonou otevřel dvířka. Oslovoval jí jemnostpaní, a Marie neměla sílu na to, aby mu vysvětlkila, jak je to nevhodné. Cesta naštěstí netrvala dlouho, sjeli jen kolem řeky a potom na druhý břeh Vltavy. Zastavili před velkým domem nedaleko nábřeží, v jehož nejhořejším patře svítila řada oken.
U vchodu čekal mladík v kostkované vestě. Vlasy měl sčesané dozadu jako nějaký italský floutek z padesátých let. Byl hezký, ale podivně voněl. Zavedl ji k výtahu, který připomínal luxusní zvířecí klec a řekl jí, že v šestém, nejvyšším patře je netrpělivě očekávána.
Marii se zdálo, že už zezdola slyší pronikavý smích Elišky Holoubkové. O to víc ji překvapilo, když z výtahu vstoupila do bohatě osvětlených, ale zcela prázdných místností.
Rozhlížela se bezradně kolem. Tohle patro vypadalo spíš jako muzeum, na podlahách ležely orientální koberce, na zdech visely obrazy v masivních rámech, ale téměř nikde nebyl žádný nábytek.
Prošla řadu místností tam a zpátky. Uvědomila si, že určitě vypadá spíš jako uklízečka, než jako host nějakého večírku. Z jakéhosi vzdoru se v těch pár minutách, které jí zbývaly od Eliščina pozvání do příjezdu taxikáře, nenalíčila, jen na sebe v rychlosti hodila černé šaty s úzkými ramínky, které nosívala na divadelní premiéry. Teì se zahlédla v zrcadle a zděsila se, jak je její tvář zažloutlá, oči malé, pohaslé, a jak jí vlasy přiléhají ke spánkům v nicotných pramenech. "Jsem skoro plešatá," vykřikla v duchu na svůj obraz.
Vrátila se k výtahu. Nejraději by si lehla na schody a čekala, až její chátrající tělo roznesou černí supi po Petříně. Eliška je za normálních okolností hodná a příjemná, ale jak je vidět, i ona může člověka zavléct do nepříjemností. Určitě bylo rozumnější poslat taxikáře pryč a jít spát, nebo civět na zelená akvária v protějším okně, poslouchat noční město a snít o příjemných drobnostech.
Když otvírala dveře výtahu, ozval se za ní příjemný mužský hlas.
"Dobrý večer."
Otočila se. Málem vyprskla smíchy, protože bytost, která před ní stála, byla snad ještě méně pravděpodobná, než milý doktor Sirius. Ulíznuté černé vlasy pečlivě rozčísnuté pěšinkou, úzký knírek na horním rtu, tuhý oblek se širokými rameny, který zcela jistě skrýval nadměrně vyzáblé tělíčko, to všechno jí připomínalo nějakou komiksovou postavičku.
Trvalo jí dobrou minutu, než dokázala promluvit. Mužík po celou tu dobu rozpačitě těkal pohledem po ozdobách na stěnách výtahu. Marie si uvědomila, že se především snaží, aby jeho pohled nezklouzl do jejího výstřihu.
"PromiÀte. Asi došlo k nějakému nedorozumění. Nejspíš jsem na své dnešní noční výpravě za rozkošemi trapně zabloudila."
Mužík si nervozně zamnul ruce. Pak se zřejmými obtížemi vyhrkl: "Vy jste Marie Molinová?"
Marie se zamračila. "A kdo jste vy?"
"Erik Lenrot."
"Aha. To vy jste mě sem pozval?"
Erik Lenrot smutně přikývl. Uši i tváře mu zčervenaly.
"Víte, paní Marie, dojela jste omylem o patro níž. Večírek je až tam nahoře, pod střechou. Všichni už se na vás těší.
"Jsem unavená. Je skoro ráno. Možná bych chtěla jet domů."
Lenrot sepjal ruce. "Neodcházejte, prosím." Jeho oči se zamžily, jako by se chystal plakat. "Náš dům je trochu velký a nepřehledný, ale nahoře je to opravdu krásné. Bude se vám tam líbit. Nikdo vás nebude obtěžovat...."
"Je tam i Eliška?"
"Ano, je tam i vaše kolegyně." V Lenrotových očích se konečně objevil záblesk humoru. "Eliška je velice společenská a bezprostřední. Mezi mé přátele hned výborně zapadla."
"Ale jak se sem, mezi vás, vůbec dostala? Mám pocit, že nemáte mnoho společného."
Lenrot se jen tajemně usmál. Zavedl ke schodišti, které vedlo kamsi nahoru, kde, alespoÀ jak se Marie domnívala, byla půda nebo střecha domu. Jak se ukázalo, byla to ve skutečnosti Lenrotova zahrada.
Celý vršek budovy byl proměněn v obrovský skleník. Za průhlednými stěnami zářilo město. "Je to krásné," vydechla Marie udiveně, "nikdy jsem nic takového neviděla."
Lenrot jen pokrčil rameny. Ukázal Marii, aby se podívala nad sebe, na rozevřenou střechu zimní zahrady. "A tudy k nám vchází vesmír," řekl prostě.
Ve výklenku, jehož stěny byly utkány z pokroucených stonků a vejčitých listů nějaké cizokrajné rostliny, sedělo pět šest mužů a žen. Marie znala jen Elišku Holoubkovou, ostatní jí Lenrot představil. Nedokázala se soustředit na jejich jména ani tváře, jediné, co jí utkvělo v paměti, byl hluboký výstřih jakési brunety, který podivně kontrastoval s jejím ponuře chlapeckým hrudníkem.
Na stolku byla vyrovnaná řada láhví báječného kalifornského vína a všichni pili jako o závod. Marie vypila během půlhodiny tři sklenky a už cítila, jak se její hlava naplÀuje příjemným chaosem. Lenrot jí přestal připadat nepravděpodobně, a jeho přátelé se k ní chovali tak laskavě a zdvořile, že jí to nadobro okouzlilo. Začala být vděčná Elišce, že ji sem vytáhla.
A Eliška se smála všemu, co zaslechla. Hovor se točil většinou kolem peněz a způsobů, jak je utrácet. Lenrot byl zřejmě celkem známý a snad také trochu obávaný zběratel určitého druhu starožitností. Mluvilo se o jakési sbírce holandských příborů, díky níž se Lenrot ocitl v exluzivním americkém časopise. Od té chvíle jej prý pronásledují telefonáty výstředních boháčů, kteří mu za přenechání těch pár kousků vidiček a nožů nabízejí horentní sumy.
"Nedokáží pochopit, že nepotřebuji další miliony. Nevím, co si počít s těmi, co už mám," usmíval se Lenrot samolibě. "Nemusím nic prodávat."
"Mohl byste začít něco rozdávat," navrhla Eliška.
"Rozdávat? Komu?"
"Těm, co mají málo."
"Třeba vám?"
"Já nevím..." Eliška Holoubková se rozpačitě dívala po ostatních. "Možná svým přátelům, známým... milenkám..."
"Nemám milenky."
"Proč ne?" vyhrkla Marie a sama se zhrozila nad svojí drzostí.
Îena s plochou hrudí se rozzářila. "To je otázka. Eriku, teì se ukaž. Proč nemáš milenky?"
"Copak já vím? Kdybych to věděl, proč je nemám, asi bych to dokázal zařídit tak, abych je měl. Takhle ale nevím, kde začít. "
"Máš radši chlapce?" trvala na svém žena a hrozivě se nad Lenrota naklonila svým mužným poprsím. "A nevytáčej se. Ano, nebo ne?"
"Ne! Muži mě opravdu nevzrušují. Tam problém není. Skoro se mi chce říct, že problém vůbec není ve mě, ale v nich, v ženách, ale tuším, že to byste mě považovali za pitomce. Nejspíš právem. Ale co si mám počít, když se mnou ženy nechtějí dobrovolně spát? Jistě, mohl bych je uplácet, peněz mám tolik, že nevím co s nimi, ale to pro mě není řešení... Občas to vypadá, že už k nečemu dojde, to zas ano, jenomže vždycky se to rozplyne tak nějak do ztracena. S každou si prostě jenom povídám. K ničemu to nevede. Mluvíme celou noc a ráno se rozejdeme bez jediného polibku. Někdy se dotknu jejích rukou."
"Lenrote, přiznej se, jseš ještě panic!" pokračovala drzá žena v útoku.
"A znovu ti připomínám: musíš odpovědět jen ano nebo ne!"
Lenrot se na ní přátelsky zazubil.
"Panic, milá Evo, už tedy rozhodně nejsem."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama