Byly už čtyři hodiny ráno, když se Marie dostala domů. Motaly se jí nohy i hlava, a cítila, že i žaludek by jí mohl každou chvíli vypovědět službu. Proboha, jen ne tady, na schodech!
V chodbě nesvítilo světlo, musela chvíli počkat, než se rozkouká, aby nezakopla hned o první schod. Pomalu stoupala do čtvrtého patra. Vzpoměla si, jak se nedávno uprostřed noci probudila a představovala si, co by se asi tak dělo, kdyby v domě začalo hořet. Z dolních pater by se valily plameny a dusivý kouř a Marie si sama sebe představovala, jak nutí sebe i Dina, aby si namočili vlasy a proběhli ohněm ven na ulici. V další variantě se oba schovali na půdě, za plechovými dveřmi, které by snad nějaký čas plamenům odolávaly, a Dino by se malým kladívkem a šroubovákem snažil prorazit zeì do vedlejšího domu. Poslední možnost, kterou Marie oné žalostné noci promýšlela, byl skok do rozevřené požární plachty, skok, doprovázený strašlivým výkřikem a slzami v očích. Těsně před usnutím se jí ještě vybavil vratký žebřík, přistavený narychlo k jejich oknům a kluzký plechový parapet, po kterém by se plazila s kapsami plnými zdánlivě důležitých předmětů.
V chodbě nesvítilo světlo, musela chvíli počkat, než se rozkouká, aby nezakopla hned o první schod. Pomalu stoupala do čtvrtého patra. Vzpoměla si, jak se nedávno uprostřed noci probudila a představovala si, co by se asi tak dělo, kdyby v domě začalo hořet. Z dolních pater by se valily plameny a dusivý kouř a Marie si sama sebe představovala, jak nutí sebe i Dina, aby si namočili vlasy a proběhli ohněm ven na ulici. V další variantě se oba schovali na půdě, za plechovými dveřmi, které by snad nějaký čas plamenům odolávaly, a Dino by se malým kladívkem a šroubovákem snažil prorazit zeì do vedlejšího domu. Poslední možnost, kterou Marie oné žalostné noci promýšlela, byl skok do rozevřené požární plachty, skok, doprovázený strašlivým výkřikem a slzami v očích. Těsně před usnutím se jí ještě vybavil vratký žebřík, přistavený narychlo k jejich oknům a kluzký plechový parapet, po kterém by se plazila s kapsami plnými zdánlivě důležitých předmětů.
Marie si přála, aby její mozek přestal vzpomínat na samé nepříjemnosti. Stačí, že schodiště je pro samou tmu téměř neschůdné. Nahmatala dveře svého bytu. S pocitem úlevy za sebou zavřela a zamkla. Překotně rozsvěcela všechna světla v kuchyni, v koupelně i v pokoji. Pustila televizi.
Chvilku pobíhala mezi koupelnou a kuchyní. Rozhodovala se, jestli má vařit, nebo si napustit vanu a ležet v ní až do rozednění. Vzpoměla si na Dina. Jestli není u nějaké děvky, mohl by se objevit. Možná už leží v ložnici, a potichu čeká, až k němu Marie přijde.
Molinová se v duchu zasmála. Její a Dinův mozek se nenáviděli, neexistovala téměř žádná věc, na které by se shodli, každý hovor nezadržitelně vyústil v hádku, ale jejich těla si rozuměla báječně. Kolikrát si říkala, že už s ním nebude spát, ale když se ocitla vedle něj pod peřinou, všechna předsevzetí mizela jako řídká pěna.
Vešla do ložnice. Zdálo se jí, že v nazelenalém světle akvárií v bytě přes ulici vidí Dina. Ležel na její půlce postele, blíž k oknu, zahrabaný až po uši pod peřinou. Shodila ze sebe šaty a vklouzla na jeho půlku. Dávala si pozor, aby se ho nedotkla. Pozorně poslouchala jeho dech a snažila se poznat, jestli bdí, anebo je opilý a neví o světě, natož pak o ní.
Pak ucítila něco lepkavého, Bylo to všude kolem ní, celé prostěradlo bylo nasáklé něčím odporným. Vymrštila se z postele. "Ty prase!" vykřikla rozhořčeně. "Musíš to dělat v posteli?"
Rozsvítila lustr a odhodila rozčileně obě peřiny na zem. Málem omdlela. Uprostřed postele byla kaluž krve a v ní se jako podsvinče válel Konrád Sirius.
Marie zavřela oči. Tohle je horší než požár, mumlala nahlas. Slyšela, jak Sirius chrčí, jako by se snažil něco říct, ale brzy přestal, Marie si pomyslela, že snad konečně zemřel, vždyÈ už v něm nemohla být ani kapka krve, a navíc za tohle, co jí provedl, si nic jiného než smrt nezaslouží.
Napadlo jí, že možná není ve svém bytě. Omylem se nechala zavést k Siriovi domů. Takové věci se stávají. Každý je někdy roztržitý. Sirius má stejný byt jako ona. Ale to není pravda, pravda je taková, že zešílela a začínají se jí stávat šílené věci, protože jiné než šílené věci se šílencům nestávají.
Hlasitě se rozplakala. Ze Siria stále vytékala krev, ale Marie nebyla schopna rozpoznat, odkud. Měla by začít vytírat, a také zavolat pomoc, policii, a nějaké sousedy.
Policisté i záchranka dorazili téměř současně. Zastihli Marii s hadrem ruce, seděla na koberci a tupě pozorovala nohy postele. Odvedli ji do kuchyně. Párkrát se zablesklo, jak se fotograf pokoušel zaznamenat situaci v bytě. Potom se kolem mihla nosítka, ověšená trubicemi a plastikovými lahvemi. Lékař cosi vykřikoval a Marii připadalo, že si rve vlasy. Do její ruky se zabořila jehla a ona za minutu usnula.
II.
Dahlman měl to štěstí, že jeho žena zdědila po svých prarodičích domek v Bráníku. V ulici žili samí starší lidé, a téměř každý měl v podnájmu nějakého cizince. Dahlman si někdy ráno připadal jako v New Yorku - z branky vedle vycházel černoch v elegantním světlém obleku, od protějšího domu se blížila věčně zachmuřená zrzka, jejíž zpěvavý hlas dokázal proletět celou čtvrtí. Často přemýšlel o tom, že se s někým z těch podivných sousedů dá do řeči. Rád by věděl, čím se v Praze živí, jaké mají přátele a co tu vůbec hledají, ale nikdy se k tomu neodhodlal.
Úplně nejvíc ho přitahovala dívka, která bydlela v čísle pět, v podkroví domku, který patřil sestrám Slavíčkovým. Dlouhé černé vlasy, plné záviděníhodných kudrlinek, nosila stažené velikou chlupatou gumičkou. Její obličej byl z těch, které téměř nestárnou, Dahlman si představoval, že úplně stejně, jako teì, bude vypadat i za dvacet let. Připadala mu osamělá. Nikdy ji neviděl s žádným mužem, ani s přítelkyní. Sestry Slavíčkovy, které si ho z jakéhosi důvodu velice vážily, mu prozradily, že pracuje v jakési nadaci, která má sídlo kousek od letohrádku královny Anny. Jmenovala se Zeta. Dahlman si říkal, že dívka s tak podivným jménem musí mít i podivný osud. Mohla být o deset let mladší než on, ale na to ve skutečnosti nemyslel. Představa, že stárne, pro něj byla nepřijatelná. Cítil, že má víc síly, než kdy předtím, a tiše doufal, že se to už nikdy nezmění. Vlasy mu na čele a na zátylku prořídly, ale pořád se nedalo mluvit o pleši. Dvakrát nebo třikrát týdně chodil běhat. Snil o tom, že jednou někde ve městě potká Zetu. Usměje se na ní, protože ho k tomu opravÀuje jejich sousedství, možná řekne nějakou hloupost. Když bude mít odvahu, pozve jí na skleničku. Byl si téměř jist, že neodmítne.
Bylo by krásné mít milenku. Některé dny nemyslel na nic jiného. Než se seznámil se svou ženou, vystřídal mnoho dívek. Líbila se jim jeho atletická postava, byl příjemný a když se opil, chrlil jeden vtip za druhým. Emílie chodila na stejnou fakultu jako Dahlman. On měl před státnicemi, ona stála těsně před ostudným vyhazovem ze školy. Učení jí moc nešlo, a ani jí nebavilo. Rychle hledala muže, který by se o ní postaral.
Dahlman byl na první pohled ideální. Třikrát se mu přede všemi vysmála, kvůli nějakým drobnostem. Tak dosáhla toho, že si jí vůbec všiml. Nedovedl pochopit, co proti němu ta křehká dívka s mahagonovým přelivem může mít. Párkrát s ní šel kousek cesty, naprosto zmatený a podivně roztřesený. Jednou se do něj zavěsila, cesta se protáhla a skončila nečekaným polibkem. Dva týdny s ním nechtěla mluvit. Nakonec svolila k další schůzce. Teprve za tři měsíce mu dovolila, aby se prošel v jejím těle.
Okamžitě otěhotněla. Třináct měsíců poté, co se mu v malém kroužku studentů poprvé na okamžik zadívala do očí, se narodila dvojčata Greta a Elsa. Dahlman plakal štěstím a málem zemřel na otravu alkoholem. Všiml si, že s ním Emilie nechce spát. Chvílemi se mu zdálo, že z ní najednou vyrostla protivná intrikánská fiflena. Svými pohyby mu připomínala neurotickou kozu.
I přes všechny výhrady, které k Emíli měl, Dahlman svou ženu stále miloval. Nedovedl si představit, že by jí opustil. Z dvojčat rostla poněkud autistická stvoření, vůči jiným lidem nemluvná a věčně zasněná. Dahlman je několikrát v duchu přirovnal k sestrám Slavíčkovým, které se stejně jako jeho dcery nejraději bavily jen mezi sebou: když se přiblížil někdo třetí, jejich jemný šepot okamžitě ustal. Nedovedl si vysvětlit, po kom zdědily tak zvláštní povahu, protože on byl vždy považován za společenského až světáckého muže, a Emílie by svým nekonečným žvaněním dokázala zbořit Prahu.
Dahlman byl tak trochu fatalista. Cítil, že s povahou Grety a Elsy nic neudělá, a že jejich budoucnost je v rukou božích. Chodil s nimi do kina, do obchodů, pokusil se je přivést i k nějakému druhu sportu, ale viděl, že jeho snažení přijímají s mírným utrpením, a že jim je nejlépe, když si nikým nerušeny špitají na verandě jejich domu. Na klínech měla každá nějakou knihu a Dahlman si byl jist, že obě umí mistrně číst i mluvit zároveÀ.
V celém domě ho nikdo nepotřeboval. Emílie zdědila po předcích dost peněz, takže nemusela pracovat. Jeho plat jí vůbec nezajímal. Celé dny civěla na televizní seriály, vzrušovala se osudy jejich hrdinek, a dlouze je probírala se svými přítelkyněmi. Ráda se procházela po obchodech, ale málokdy si něco koupila. V tomto ohledu byla skoro tak skromná jako Dahlman, který si oblečení kupoval až ve chvíli, kdy se na něm to staré úplně rozpadlo. Jednou za čas se mlčky milovali. Bylo to strohé jako jízda tramvají.
Práce ho často odvedla z domu i v noci. Jeho pracovní doba byla tak nepřehledná, že by se mohl ztratit na pár dní a nikdo by se ničemu nedivil. Mohl by klidně s nějakou ženou odjet na pár dní do hor, do osamělého hotelu, a věnovat se jenom potřebám svého těla. Nic by se nestalo. Emílie by ani nevzhlédla od televize a dvojčata by aspoÀ měla na verandě větší klid.
Toho dne ho probudili už ve čtyři ráno. Telefon drnčel s malými přestávkami nejméně deset minut, než ho Dahlman zvedl. Zdálo se mu, že je přivázaný ke kovovému plotu a pozoruje, jak se k němu blíží elektrický proud. Ke svému údivu se vůbec nebál, spíš si připadal jako objevitel nebo vynálezce, a když se probudil, zahuhlal vítězně k Emilíi: "Viděl jsem elektrický proud".
Jeho žena se jen neklidně zavrtěla. Telefon ji probudil, ale trvala na tom, že ve tři ráno se spí a všechno, co se děje okolo, je nutno ignorovat.
Dahlman zašeptal do sluchátka své jméno.
"Tady Kratzer. Už jseš vzhůru?"
"Neznám tě."
"Každý den se vidíme v práci."
"To je mi líto. Nedá se to změnit?"
"Až v příštím životě."
V té chvíli už Dahlman stál a oblékal se. Cítil se svěží, plný energie a síly. Pohlédl na Emíli, na její kachní obličej, napůl zavrtaný do polštáře.
"Kam mám přijet?"
Kratzer mu řekl adresu. Dahlman položil sluchátko a vyšel z ložnice. Ani si nevšiml, že Emílie už nepředstírá spánek. Seděla na posteli a široce rozevřenýma očima se dívala na dveře, ve kterých před chvilkou zmizel.
............
Dům, do kterého Dahlmana zavedl Kratzer, stál ve stísněném dvoře uprostřed bloku na Vinohradech. Dřevěné schodiště bylo rozpraskané, omítka se kácela k zemi při sebemenším doteku a ze záchodů na pavlačích se linul česnekový zápach.
Kratzer zamířil do bytu v prvním patře. Dahlmana udivilo, že nejprve vstoupili do koupelny - alespoÀ jemu se zdálo, že to koupelna je, protože hned proti vchodu byla obrovská vana s naleštěnými kohoutky - a pak teprve se dostali do pokoje, který byl zároveÀ kuchyní, ložnicí i knihovnou. Všude byl hrozný nepořádek. Na stole, kredenci i na posteli se válela nepřehledná změÈ nádobí, knih, časopisů, kusů oblečení a všeho možného haraburdí. Na umyvadle ležel zubní kartáček a velký šroubovák. V prázdném květináči na okně trčela vypálená žárovka. Na židli byl pečlivě stočený pásek od kalhot.
"Tak to je ono." řekl Kratzer a ukázal na muže, zhrouceného pod stolem. "Jan Kahan. Básník."
Mrtvola vypadala spíš jako figurína, kterou sem dopravil nějaký vtipálek. I nůž, který Janu Kahanovi trčel z prsou, působil karnevalovým dojmem.
"Kdo ho našel?"
"Nevíme. Anonymní telefonát v půl čtvrté."
"Kdy se to stalo?"
"Někdy kolem třetí hodiny ráno. AspoÀ podle doktora. Nikdo nic neslyšel ani neviděl."
"Ale ten, kdo volal, byl možná u toho."
"Jo. To nepopírám. Ale kde ho najdeme?"
Dahlman se zamračil.
"Víme aspoÀ, jestli to byl muž nebo žena?"
"Ne. Prý to vypadalo, jako když mluví eunuch. Vysoký pisklavý hlas. Policista, který to vyřizoval, si myslel, že to bude jen nějaká klukovina."
"Co přesně řekl?"
"V ·aldově šest bé, v bytě čislo pět, máte mrtvolu. Příjemný zbytek noci."
"To řekl?"
Kratzer s úsměvem přikývl.
"Byl to zdvořilý člověk."
Dahlman se znovu rozhlédl po pokoji. Tohle nebyl byt, ale skladiště. V životě neviděl tolik zbytečných věcí na jednom místě. Knihy nebyl knihy, ale svázané ročníky starých časopisů. Na stole ležely proužky balsového dřeva, jaké používají letečtí modeláři. Nad dveřmi visel podivný žlutý pták, přitlučený obrovským hřebíkem. Dahlman byl tou zrůdností tak fascinován, že na chvilku úplně zapoměl, kvůli čemu ho sem přivlekli. Upozornil na svůj objev Kratzera.
"To musel být podivín. Jak tady vůbec mohl žít?"
"Nevim. Člověk dokáže žít všude."
"Dobrá. Îít se tu dalo. Ale vraždit?"
Kratzer se zasmál. Kde se dá žít, tam se přeci dá i zabíjet. Bůhví, jak vášnivé vztahy mohl tenhle Jan Kavan pěstovat. Byl to přeci básník.
"Kolik mu bylo let?" zeptal se Dahlman.
"Třicet jedna."
"Měl milenku?"
"To se zatím neví."
"A jeho přátelé?"
"Nevím nic."
"A sousedé?"
"Stařenky. Vdovy, které jsou rády, když zvládnou schody. A černoch." zasmál se Kratzer.
"Černoch?"
"Afričan. Co se tak divíš, Dahlmane? Praha už je dávno kosmopolitní město. Proč by tu nemohl bydlet černoch?"
"Nevím. Může tu bydlet. Prostě mě to zarazilo."
Dahlman vyhlédl špinavým oknem na pavlač. Sám kdysi - jako dítě - bydlel na podobném místě. Na záchod se muselo až temnému schodišti, do místnůstky se skřípajícími dvířky, která sloužila celému patru. Často se mu stávalo, že než absolvoval celou tu nepříjemnou cestu z kuchyně na onu místnost, přestalo se mu chtít.
"Máme nějaké podezření?" zeptal se Kratzera.
"Ne."
"A budeme mít nějaké podezření?"
"Jak to mám vědět? Podle mě tu šlo o opileckou hádku."
"Nevypadá to, že by se s někým pral."
"Myslíš, že by to bylo vidět? Tady, v tom chlívku?"
"Něco by bylo rozbité. Něco nepatřičného by leželo na zemi, nebo někde jinde..."
"Co ty víš, jak se hádají básníci. Mohou při tom sedět. Umějí přece používat slova. Dokážou si ublížit, aniž by hnuli prstem."
Dahlman stále koukal z okna. Na pavlač dopadl první paprsek slunce. V protějším okně se hnuly závěsy. Dahlmanovi se zdálo, že zahlédl vrásčitý obličej nějaké staré ženy.
"Jak vůbec víme, že to byl básník?" zeptal se nejednou Kratzera. "Je to vůbec zaměstnání? Kdo by se tím uživil?"
"To jo. Myslím, že básněmi se nikdo neuživí. Ale tenhle to má napsáno na dveřích. Takovým okrasným písmem. Nevšiml sis toho? Bůhví, co psal..." Kratzer se naklonil nad stařičký psací stroj, který stál napůl zavalen haraburdím uprostřed stolu. "No - pojì se podívat sám. Já bych to asi nečetl, ale tahle doba je plná cvoků..."
Dahlman se přišoural k němu. Podíval se na list papíru, zasunutý do stroje.
"První písmeno Jména bylo vyřčeno" četl nahlas. "Tohle je báseÀ?"
"Asi jo. Je hodně krátká. Ale je poslední. Možná mu přinese slávu."
........
Molinová se probudila až v poledne. Připadalo jí, že vůbec nespala, zcela jasně si vzpomínala, jak jí převážejí do nemocnice a jak jí zavalitá zdravotní sestra položila konejšivě ruku na čelo. Hrozně moc si přála, aby v pokoji nebyla sama, aby jí uložili mezi nekonečně zvědavé babky, posedávající na postelích a omílajících jednoduché věty.
To se jí vyplnilo. Napravo se na ní usmívala rozcuchaná padesátnice přežvykující pomeranč, naproti přes uličku ležela bruneta s ovázanou hlavou. Čtvrté lůžko bylo prázdné.
"Îlučník, nebo vaječníky?", zeptala se jí rozcuchaná sousedka. "Vypadáte hrozně."
"Mám za sebou hroznou noc," řekla neutrálně Marie.
"Támhleta si rozbila hlavu. Běžela proti bříze."
Rozcuchaná žena byla veselá kopa. Za celou dobu, co s ní Marie strávila, neřekla jediné vážné slovo. Lékařům říkala pitváci a sestrám vizule. Teploměr nazývala větví na prohřátí. Dívku s ovázanou hlavou oslovovala Kebule a bezostyšně jí tykala.
Ve tři hodiny se objevil lékař. Zeptal se Molinové, jak se cítí a zběžně jí prohlédl oči. "Můžete tu zůstat," řekl tiše." Když se budete cítit špatně, přestěhujeme vás ráno na jiné oddělení."
"Na psychiatrii?"
Lékař pokrčil rameny a něco zamumlal.
"€eknu sestrám, aÈ vám dají něco na spaní."
Odešel. Rozcuchaná žena usnula, Dívka s ovázanou hlavou se kamsi vytratila. Mírně pootevřeným oknem do pokoje doléhal hluk ulice. Molinová vstala a hodila na sebe ohavný nemocniční župan. Chvíli bloumala po chodbách nemocnice. Bolela jí hlava a připadalo jí, že se jí na mozku dělá nějaká vyrážka. Jakýsi starší muž s berlemi jí s úsměvem pozdravil. Sestra s pojízdným stolkem se kolem ní mihla a zmizela za rohem. Za dveřmi lékařského pokoje zaslechla otázku: "Vidíte aspoÀ trochu můj obličej?"
Z útrob nemocniční budovy se ozývalo tisíc úzkostných zvuků. Do Mariina nosu pronikalo tisíc zlověstných vůní. Muž s berlemi se opíral čelem o sklo velikého okna a Marii se zdálo, že se mu v koutku oka třpytí slza.
A pak se dveře na oddělení otevřely a vešel Lenrot.
Když spatřil Molinovou, zarazil se. Tváře a uši mu zahořely. Upravil si lehce kostkovaný světlý oblek a udělal tři kroky směrem k Marii. Znovu se zastavil.
"Přišel jste za mnou?"
Lenrot přikývl. Muž s berlemi se k nim otočil. Molinová si uvědomila, že Lenrot se ze svého místa hned tak nehne a přistoupila k němu sama.
"Jak jste mě tu našel?"
"Ptal jsem se po vás."
"Koho?"
"Svých.... přátel."
Lenrot sklopil hlavu, jako by se styděl za všechno, co dělá.
"Nezlobíte se?
"Ne. Jen nevím, co si o tom mám myslet. Takže už víte, co se mi stalo?"
"Trochu."
"Připadá vám to normální?"
Lenrot se na ní udiveně podíval.
"Proč by mi to mělo připadat normální?"
Marie pokrčila rameny. Byla ráda, že za ní Lenrot přišel, ale nevěděla, co si s jeho návštěvou má počít.
"Stýskalo se vám po mě?", zeptala se s úsměvem.
"Ne. Rozhodně ne. Jen jsem vám chtěl nabídnout pomoc."
"V čem mi chcete pomáhat? Pošlete do mého bytu úklidovou četu? Kdo vám řekl, že jsem tady?"
"€ekl mi to květinář."
"Cože?"
"Poslal jsem vám ráno květiny. Nepodařilo se mu zásilku doručit. Zřejmě mluvil s někým v domě. Když někoho odveze záchranka, jen ztěží se to dá utajit."
"Aha. To zní rozumně. Květiny byly z té vaší zahrady?"
Lenrot se rozpačitě podíval z okna.
"To ne... Musím se vám k něčemu přiznat - dřív, než na to přijdete sama. Moje zahrada vlastně není moje."
"Rozumím. Vy v ní jen pořádáte večírky a kupujete hnojivo."
"Patří ve skutečnosti mé matce."
"A ta jediná má zahradnické nůžky....To zní jako z Hitchcocka."
Lenrot se na ní zle podíval. Tak, a teì mě začal nenávidět, pomyslela si Marie. Otočí se a beze slova odejde. Každý rozumný člověk by se tak zachoval. Ale Lenrot stál na svém místě jako přikovaný.
"Vlastně máte pravdu. Můj život ve společné domácnosti s matkou je plný zvláštností. Někdy si říkám, že je nejvyšší čas, abych jí odstranil."
..........
Lenrot se zachoval jako gentleman. Nabídl Molinové k užívaní téměř polovinu jednoho patra v domě, který patřil jeho matce. Ubezpečil Marii, že z toho určitě nevzejdou žádné problémy, a to ze dvou důvodů: jeho matka bude ještě nejméně týden v San Francisku u své přitelkyně Sisi, majitelky několika luxusních restaurací a velkého vinařského podniku poblíž Mendocina v severní Kalifornii, a kromě toho miluje nečekané navštěvy, zejména jsou-li tak ušlechtilé a milé, jako je Molinová. "V domě je pět pokojů a bytů, připravených jen pro takovéto příležitosti," tvrdil Lenrot, " budete mít absolutní soukromí a kdykoli budete chtít, můžete se odstěhovat."
"Kde se ve vás bere tolik laskavosti?"
Lenrot se začervenal.
"Myslel jsem si, že byste to uvítala... Na vašem místě bych se do bytu nerad vracel..."
"To máte pravdu. Nechce se mi tam ani trochu."
Opustili nemocnici během pár minut. Molinová jen nahlédla do pokoje lékařů a suše oznámila, že odjíždí ke svému příteli. Bude o ní dobře postaráno. Než se doktor stačil zdvihnout, zavřely se za ní dveře.
Jeli rovnou k Lenrotovi. Město bylo plné objížděk a kolon aut, pohybujících se krokem. Mezi nimi se proplétali kurýři na kolech, oblečení v černožlutých nepromokavých kombinézách. Lenrot byl tak špatný řidič, že Marie jen ztěží odolávala pokušení navrhnout mu, aby si vyměnili místa. Rozjížděl se trhavě a kdykoli museli přejet do vedlejšího pruhu, žádal Molinovou, aby se podívala, jestli těsně za nimi nejede nějaké auto.
Konečně dorazili před dům. Marie si představila, jak asi Lenrot zaparkuje, ale ani se o to nepokusil. Ze dveří hned vyběhl ulízaný mladík a ujal se vozidla. Opodál se začala otevírat velká ozdobná vrata.
Lenrot jí zavedl do jejího nového bytu. Sestával z obrovského pokoje, téměř stejně velké koupelny a na první pohled poněkud méně rozlehlé ložnice. Jak se však vzápětí ukázalo, součástí ložnice byla i skříÀ, ve které se člověk mohl pohodlně procházet.
Nechal jí o samotě. Ještě předtím ukázal na starodávný telefon, upevněný na zdi. "Když mě budete schánět, stačí vytočit sedmičku. Jestli budete potřebovat něco jako ručník, župan nebo jídlo, vytočte trojku."
"A ostatní čísla?"
"Já nevím... je tu někde seznam. Vím jistě, že pětka je do garáže. Třináctka je k matce."
"Sudá čísla nepoužíváte?"
"Ne. Matka je nesnáší. Nikdy si prý neodpustí, že mě porodila v sudém roce. Některé její názory jsou hodně výstřední."
"A vaše názory, ty nejsou výstřední?"
"Ne. AspoÀ si to o sobě myslím. Ale mám jednu zásadní charakterovou vadu. Nedokážu na svých názorech trvat. Když je někdo zásadně proti, hned ustoupím. I když vím, že pravdu mám já. Ale nedokážu vzdorovat. Jsem nejspíš slaboch. Některé věci mě úplně paralyzují."
"Které?"
"Ty, které se ještě nestaly."
Marie si hned po Lenrotově odchodu vlezla do vany. Mohla by v ní téměř plavat, ale nejspíš by se utloukla o její bílé stěny. Nalila do vody tolik přísad, že pěna sahala půl metru nad hladinu.
Uvědomila si, že už je odpoledne, a ona se ještě ani neukázala v redakci. Blíží se uzávěrka a šéf se zblázní, protože nebude mít dost materiálů k otištění. Bude běhat po grafickém oddělení a vymýšlet, kterou fotografii by šlo udělat tak velkou, aby to nebyla jen schválnost. Při tom se o něj pokusí další infarkt.
Měla by mu zavolat a povědět, co se jí stalo. Možná by to byl pěkný příběh. Ale hned tu myšlenku zavrhla. Co je komu do jejího soukromí? Stačí už to, že její jméno zná kdejaký magor a že čas od času dostává do redakce ty nejzoufalejší dopisy, jaké si člověk umí přestavit. Někteří muži ji přímo programově nenávidí, jiní ji milují, aniž by jí kdy spatřili. Îenám je většinou lhostejná. Do které kategorie patří Erik Lenrot?
Musela si přiznat, že jí jeho péče vlastně vyhovuje. Není ani ošklivý. Je trochu upjatý, ale to není na škodu. Rozhodně je to lepší, než rozvernost jejího manžela Dina. Lenrot by určitě nespal s půlkou Prahy jako Dino. Molinová si představila, jak pomalu si asi Lenrot namlouvá ženy. Kolik jich tak mohl za celý život stihnout?
Prohlížela si vybavení koupelny. Kachlíčky na stěnách měly drobné, téměř neznatelné praskliny. Bylo na nich vyobrazeno jakési tropické houští, které Molinovou mírně zneklidÀovalo. Jako by se ta žlutozelenomodrá stébla měla každou chvíli rozhrnout a nad vanou by se objevil obludný rypák hrocha a nebo opice. Kohoutky vypadaly, jako by je někdo vyrobil ze zlata. Zrcadla byla ke stěně připevněna velkými šrouby, jejichž hlavičky připomínaly podivně vybroušený smaragd.
Na kamené poličce vedle vany kdosi vyrovnal řadu skleněných flakonů s přísadami a solemi do koupele. Na každém z nich bylo ozdobným písmem napsáno, jakou vůni obsahují nebo odkud pocházejí. Byla tam sůl z Mrtvého moře, hned vedle mandarinkový olej a kopřivový extrakt. Na konci řady stála lahvička s tmavou kapalinou. Když se k ní Marie naklonila, mohla přečíst jediné slovo, které stálo na ponuré etiketě: sépie.
Pomyslela si, že se ihned musí Lenrota zeptat, co to znamená. Dokonce lahvičku otevřela a opatrně přičichla k jejímu obsahu. Nic ale necítila. Pomalu jí vrátila na místo.
Napadlo jí, že už by tady, v bezpečném pohodlí Lenrotova domu, mohla strávit zbytek života. Nemusela by volat do redakce, nemusela by vymýšlet zprávy pro stranu tři ani šest. Mohla by zapomenout na Dina a jeho erotické šaškárny. Lenrot přeci jasně řekl: zůstaÀte tu jak dlouho se vám zlíbi, odejděte, až budete chtít. Počítá vůbec s variantou, že se jí bude chtít odejít až za třicet let?
Ještě nikdy se nenechala vydržovat žádným mužem. V lepším případě si nechala zaplatit pár skleniček, oběd, nebo večeři. Ale v jejím životě zatím figurovali především muži, kteří byli hůř situovaní než ona, anebo příliš lakomí. Nemá snad právo na pronikavou změnu?
.........
Do redakce zavolala až v sedm hodin večer. Vymyslela si historku o nečekaných a silných zdravotních komplikacích. Vyslechla si za to šéfův názor na ženy, které si hrají na novinářky, ale ve skutečnosti jsou to jen biologické skříně na skladování rozmnožovacích orgánů. Nakonec se jí zeptal, jestli už je jí líp. Odpověděla vyhýbavě, protože v té chvíli ještě netušila, jestli se druhý den v práci objeví nebo jestli si bude užívat Lenrotovy pohostinnosti.
Lenrot jí volal třikrát v průběhu večera. Vždycky se jí zdvořile zeptal, jestli se nenudí, a zároveÀ nabízel svou společnost. Mohl by jí ukázat dům od sklepa až po půdu, nebo by mohli vyrazit někam do města. Nabízí se i klidné posezení v zahradě na střeše. Při druhém telefonátu na sebe prozradil, že je báječný kuchař. "Máte jedinečnou příležitost vidět mě v zástěře. Myslím, že na celém světě je jen pět šest osob, které měly tu čest," žertoval křečovitě a Marii ho v té chvíli bylo trochu líto.
"Nechci vás vidět v zástěře."
"Aha."
"Nejsem feministka."
"To jsem netvrdil."
"Těším se, až budu spát."
Celý večer střídavě civěla na televizi nebo listovala zahraničními katalogy, které ležely na stolku pod okne. V devět hodin si objednala na lince číslo tři něco k jídlu. Neměla hlad, ale zvědavost jí nedala, aby nevyzkoušela, jestli ten v Čechách dávno zapomenutý systém funguje. V telefonu se ozval příjemný ženský hlas, který souhlasil se vším, co řekla. Za deset minut se ozvalo zaklepání na dveře a úhledná šedesátnice před ní položila tác, na kterém bylo natěsnáno nejméně deset druhů sýrů a pečiva.
Ráno se probudila plná energie. Události předešlé noci jí připadaly vzdálené, dokonce měla pocit, jako kdyby jí o nich jen někdo vyprávěl. Konrád Sirius byl jen literární postavou, Erik Lenrot jen skřítkem, který se odkudsi vynořil a zase na povel zmizel. Dokonce i Dino a jeho pletená baskická čapka se ztratili někde v mlhách. Odjela z domu, aniž se rozloučila s Lenrotem.
Její stůl v redakci byl plný vzkazů. Dino prý volal, že musel narychlo odjet do jižních Čech, prý kvůli nějakému výhodnému nákupu starožitností. Těší se na společný víkend. Marie se nahlas zasmála. Představila si tu starožitnost, kvůli které Dino nepřijel domů. Má velká prsa? Je aspoÀ trochu hezká? Jednou Dina přistihla, jak na Národní třídě divoce objímá neobyčejně ošklivou dívku - byl sice hodně opilý, ale od té doby měla pochybnosti o jeho zálibách. Îivot je plný beznadějných překvapení, povzdechla si tehdy a jednou provždy si zakázala starat se o mimomanželský život svého muže.
Zabrala se do práce. Hodinu dvě nevěděla o světě. Jako zázrakem nikdo nevolal. Jen jednou jí z psaní vytrhla kolegyně z rubriky "Zdraví", ktrerá se přibatolila k jejímu stolu a zeptala se jí, jestli už někdy slyšela o rostlině jménem Kočičí tlapka. Prý je to hotový zázrak, kterým se dá vyléčit všechno, od vysokého krevního tlaku až po rakovinu. Sbírají ji prý někde v Jižní Americe Indiáni.
Molinová se zamyslela. Vzpoměla si na Konráda Siria a jeho léčebné metody a na čele se jí udělala nepřívětivá vráska.
"Vím o ní. Je stejně zázračná jako ženšen."
"Vážně?"
"Myslím, že je dokonce lepší, než jitrocel."
"Cože?" Kolegyně, tělnatá padesátnice, se nejistě podrbala na rameni.
"Všechny rostliny jsou zázračné, všechny stromy jsou zázračné, všechna zvířata jsou zázračná - jenom člověk je škodlivý. To všichni přeci víme. A nic s tím nedokážeme udělat."
"No jo. A já o tom mám každý den dát dohromady třicet řádek. Není to k zbláznění?"
V té chvíli Marie zahlédla na druhém konci dlouhé redakční místnosti urostlého muže. Zdálo se jí, že je to Dahlman, ale hned zmizel v chodbě, takže se nestačila přesvědčit. Cítila, jak se jí sevřel žaludek.
Chvilku pobíhala mezi koupelnou a kuchyní. Rozhodovala se, jestli má vařit, nebo si napustit vanu a ležet v ní až do rozednění. Vzpoměla si na Dina. Jestli není u nějaké děvky, mohl by se objevit. Možná už leží v ložnici, a potichu čeká, až k němu Marie přijde.
Molinová se v duchu zasmála. Její a Dinův mozek se nenáviděli, neexistovala téměř žádná věc, na které by se shodli, každý hovor nezadržitelně vyústil v hádku, ale jejich těla si rozuměla báječně. Kolikrát si říkala, že už s ním nebude spát, ale když se ocitla vedle něj pod peřinou, všechna předsevzetí mizela jako řídká pěna.
Vešla do ložnice. Zdálo se jí, že v nazelenalém světle akvárií v bytě přes ulici vidí Dina. Ležel na její půlce postele, blíž k oknu, zahrabaný až po uši pod peřinou. Shodila ze sebe šaty a vklouzla na jeho půlku. Dávala si pozor, aby se ho nedotkla. Pozorně poslouchala jeho dech a snažila se poznat, jestli bdí, anebo je opilý a neví o světě, natož pak o ní.
Pak ucítila něco lepkavého, Bylo to všude kolem ní, celé prostěradlo bylo nasáklé něčím odporným. Vymrštila se z postele. "Ty prase!" vykřikla rozhořčeně. "Musíš to dělat v posteli?"
Rozsvítila lustr a odhodila rozčileně obě peřiny na zem. Málem omdlela. Uprostřed postele byla kaluž krve a v ní se jako podsvinče válel Konrád Sirius.
Marie zavřela oči. Tohle je horší než požár, mumlala nahlas. Slyšela, jak Sirius chrčí, jako by se snažil něco říct, ale brzy přestal, Marie si pomyslela, že snad konečně zemřel, vždyÈ už v něm nemohla být ani kapka krve, a navíc za tohle, co jí provedl, si nic jiného než smrt nezaslouží.
Napadlo jí, že možná není ve svém bytě. Omylem se nechala zavést k Siriovi domů. Takové věci se stávají. Každý je někdy roztržitý. Sirius má stejný byt jako ona. Ale to není pravda, pravda je taková, že zešílela a začínají se jí stávat šílené věci, protože jiné než šílené věci se šílencům nestávají.
Hlasitě se rozplakala. Ze Siria stále vytékala krev, ale Marie nebyla schopna rozpoznat, odkud. Měla by začít vytírat, a také zavolat pomoc, policii, a nějaké sousedy.
Policisté i záchranka dorazili téměř současně. Zastihli Marii s hadrem ruce, seděla na koberci a tupě pozorovala nohy postele. Odvedli ji do kuchyně. Párkrát se zablesklo, jak se fotograf pokoušel zaznamenat situaci v bytě. Potom se kolem mihla nosítka, ověšená trubicemi a plastikovými lahvemi. Lékař cosi vykřikoval a Marii připadalo, že si rve vlasy. Do její ruky se zabořila jehla a ona za minutu usnula.
II.
Dahlman měl to štěstí, že jeho žena zdědila po svých prarodičích domek v Bráníku. V ulici žili samí starší lidé, a téměř každý měl v podnájmu nějakého cizince. Dahlman si někdy ráno připadal jako v New Yorku - z branky vedle vycházel černoch v elegantním světlém obleku, od protějšího domu se blížila věčně zachmuřená zrzka, jejíž zpěvavý hlas dokázal proletět celou čtvrtí. Často přemýšlel o tom, že se s někým z těch podivných sousedů dá do řeči. Rád by věděl, čím se v Praze živí, jaké mají přátele a co tu vůbec hledají, ale nikdy se k tomu neodhodlal.
Úplně nejvíc ho přitahovala dívka, která bydlela v čísle pět, v podkroví domku, který patřil sestrám Slavíčkovým. Dlouhé černé vlasy, plné záviděníhodných kudrlinek, nosila stažené velikou chlupatou gumičkou. Její obličej byl z těch, které téměř nestárnou, Dahlman si představoval, že úplně stejně, jako teì, bude vypadat i za dvacet let. Připadala mu osamělá. Nikdy ji neviděl s žádným mužem, ani s přítelkyní. Sestry Slavíčkovy, které si ho z jakéhosi důvodu velice vážily, mu prozradily, že pracuje v jakési nadaci, která má sídlo kousek od letohrádku královny Anny. Jmenovala se Zeta. Dahlman si říkal, že dívka s tak podivným jménem musí mít i podivný osud. Mohla být o deset let mladší než on, ale na to ve skutečnosti nemyslel. Představa, že stárne, pro něj byla nepřijatelná. Cítil, že má víc síly, než kdy předtím, a tiše doufal, že se to už nikdy nezmění. Vlasy mu na čele a na zátylku prořídly, ale pořád se nedalo mluvit o pleši. Dvakrát nebo třikrát týdně chodil běhat. Snil o tom, že jednou někde ve městě potká Zetu. Usměje se na ní, protože ho k tomu opravÀuje jejich sousedství, možná řekne nějakou hloupost. Když bude mít odvahu, pozve jí na skleničku. Byl si téměř jist, že neodmítne.
Bylo by krásné mít milenku. Některé dny nemyslel na nic jiného. Než se seznámil se svou ženou, vystřídal mnoho dívek. Líbila se jim jeho atletická postava, byl příjemný a když se opil, chrlil jeden vtip za druhým. Emílie chodila na stejnou fakultu jako Dahlman. On měl před státnicemi, ona stála těsně před ostudným vyhazovem ze školy. Učení jí moc nešlo, a ani jí nebavilo. Rychle hledala muže, který by se o ní postaral.
Dahlman byl na první pohled ideální. Třikrát se mu přede všemi vysmála, kvůli nějakým drobnostem. Tak dosáhla toho, že si jí vůbec všiml. Nedovedl pochopit, co proti němu ta křehká dívka s mahagonovým přelivem může mít. Párkrát s ní šel kousek cesty, naprosto zmatený a podivně roztřesený. Jednou se do něj zavěsila, cesta se protáhla a skončila nečekaným polibkem. Dva týdny s ním nechtěla mluvit. Nakonec svolila k další schůzce. Teprve za tři měsíce mu dovolila, aby se prošel v jejím těle.
Okamžitě otěhotněla. Třináct měsíců poté, co se mu v malém kroužku studentů poprvé na okamžik zadívala do očí, se narodila dvojčata Greta a Elsa. Dahlman plakal štěstím a málem zemřel na otravu alkoholem. Všiml si, že s ním Emilie nechce spát. Chvílemi se mu zdálo, že z ní najednou vyrostla protivná intrikánská fiflena. Svými pohyby mu připomínala neurotickou kozu.
I přes všechny výhrady, které k Emíli měl, Dahlman svou ženu stále miloval. Nedovedl si představit, že by jí opustil. Z dvojčat rostla poněkud autistická stvoření, vůči jiným lidem nemluvná a věčně zasněná. Dahlman je několikrát v duchu přirovnal k sestrám Slavíčkovým, které se stejně jako jeho dcery nejraději bavily jen mezi sebou: když se přiblížil někdo třetí, jejich jemný šepot okamžitě ustal. Nedovedl si vysvětlit, po kom zdědily tak zvláštní povahu, protože on byl vždy považován za společenského až světáckého muže, a Emílie by svým nekonečným žvaněním dokázala zbořit Prahu.
Dahlman byl tak trochu fatalista. Cítil, že s povahou Grety a Elsy nic neudělá, a že jejich budoucnost je v rukou božích. Chodil s nimi do kina, do obchodů, pokusil se je přivést i k nějakému druhu sportu, ale viděl, že jeho snažení přijímají s mírným utrpením, a že jim je nejlépe, když si nikým nerušeny špitají na verandě jejich domu. Na klínech měla každá nějakou knihu a Dahlman si byl jist, že obě umí mistrně číst i mluvit zároveÀ.
V celém domě ho nikdo nepotřeboval. Emílie zdědila po předcích dost peněz, takže nemusela pracovat. Jeho plat jí vůbec nezajímal. Celé dny civěla na televizní seriály, vzrušovala se osudy jejich hrdinek, a dlouze je probírala se svými přítelkyněmi. Ráda se procházela po obchodech, ale málokdy si něco koupila. V tomto ohledu byla skoro tak skromná jako Dahlman, který si oblečení kupoval až ve chvíli, kdy se na něm to staré úplně rozpadlo. Jednou za čas se mlčky milovali. Bylo to strohé jako jízda tramvají.
Práce ho často odvedla z domu i v noci. Jeho pracovní doba byla tak nepřehledná, že by se mohl ztratit na pár dní a nikdo by se ničemu nedivil. Mohl by klidně s nějakou ženou odjet na pár dní do hor, do osamělého hotelu, a věnovat se jenom potřebám svého těla. Nic by se nestalo. Emílie by ani nevzhlédla od televize a dvojčata by aspoÀ měla na verandě větší klid.
Toho dne ho probudili už ve čtyři ráno. Telefon drnčel s malými přestávkami nejméně deset minut, než ho Dahlman zvedl. Zdálo se mu, že je přivázaný ke kovovému plotu a pozoruje, jak se k němu blíží elektrický proud. Ke svému údivu se vůbec nebál, spíš si připadal jako objevitel nebo vynálezce, a když se probudil, zahuhlal vítězně k Emilíi: "Viděl jsem elektrický proud".
Jeho žena se jen neklidně zavrtěla. Telefon ji probudil, ale trvala na tom, že ve tři ráno se spí a všechno, co se děje okolo, je nutno ignorovat.
Dahlman zašeptal do sluchátka své jméno.
"Tady Kratzer. Už jseš vzhůru?"
"Neznám tě."
"Každý den se vidíme v práci."
"To je mi líto. Nedá se to změnit?"
"Až v příštím životě."
V té chvíli už Dahlman stál a oblékal se. Cítil se svěží, plný energie a síly. Pohlédl na Emíli, na její kachní obličej, napůl zavrtaný do polštáře.
"Kam mám přijet?"
Kratzer mu řekl adresu. Dahlman položil sluchátko a vyšel z ložnice. Ani si nevšiml, že Emílie už nepředstírá spánek. Seděla na posteli a široce rozevřenýma očima se dívala na dveře, ve kterých před chvilkou zmizel.
............
Dům, do kterého Dahlmana zavedl Kratzer, stál ve stísněném dvoře uprostřed bloku na Vinohradech. Dřevěné schodiště bylo rozpraskané, omítka se kácela k zemi při sebemenším doteku a ze záchodů na pavlačích se linul česnekový zápach.
Kratzer zamířil do bytu v prvním patře. Dahlmana udivilo, že nejprve vstoupili do koupelny - alespoÀ jemu se zdálo, že to koupelna je, protože hned proti vchodu byla obrovská vana s naleštěnými kohoutky - a pak teprve se dostali do pokoje, který byl zároveÀ kuchyní, ložnicí i knihovnou. Všude byl hrozný nepořádek. Na stole, kredenci i na posteli se válela nepřehledná změÈ nádobí, knih, časopisů, kusů oblečení a všeho možného haraburdí. Na umyvadle ležel zubní kartáček a velký šroubovák. V prázdném květináči na okně trčela vypálená žárovka. Na židli byl pečlivě stočený pásek od kalhot.
"Tak to je ono." řekl Kratzer a ukázal na muže, zhrouceného pod stolem. "Jan Kahan. Básník."
Mrtvola vypadala spíš jako figurína, kterou sem dopravil nějaký vtipálek. I nůž, který Janu Kahanovi trčel z prsou, působil karnevalovým dojmem.
"Kdo ho našel?"
"Nevíme. Anonymní telefonát v půl čtvrté."
"Kdy se to stalo?"
"Někdy kolem třetí hodiny ráno. AspoÀ podle doktora. Nikdo nic neslyšel ani neviděl."
"Ale ten, kdo volal, byl možná u toho."
"Jo. To nepopírám. Ale kde ho najdeme?"
Dahlman se zamračil.
"Víme aspoÀ, jestli to byl muž nebo žena?"
"Ne. Prý to vypadalo, jako když mluví eunuch. Vysoký pisklavý hlas. Policista, který to vyřizoval, si myslel, že to bude jen nějaká klukovina."
"Co přesně řekl?"
"V ·aldově šest bé, v bytě čislo pět, máte mrtvolu. Příjemný zbytek noci."
"To řekl?"
Kratzer s úsměvem přikývl.
"Byl to zdvořilý člověk."
Dahlman se znovu rozhlédl po pokoji. Tohle nebyl byt, ale skladiště. V životě neviděl tolik zbytečných věcí na jednom místě. Knihy nebyl knihy, ale svázané ročníky starých časopisů. Na stole ležely proužky balsového dřeva, jaké používají letečtí modeláři. Nad dveřmi visel podivný žlutý pták, přitlučený obrovským hřebíkem. Dahlman byl tou zrůdností tak fascinován, že na chvilku úplně zapoměl, kvůli čemu ho sem přivlekli. Upozornil na svůj objev Kratzera.
"To musel být podivín. Jak tady vůbec mohl žít?"
"Nevim. Člověk dokáže žít všude."
"Dobrá. Îít se tu dalo. Ale vraždit?"
Kratzer se zasmál. Kde se dá žít, tam se přeci dá i zabíjet. Bůhví, jak vášnivé vztahy mohl tenhle Jan Kavan pěstovat. Byl to přeci básník.
"Kolik mu bylo let?" zeptal se Dahlman.
"Třicet jedna."
"Měl milenku?"
"To se zatím neví."
"A jeho přátelé?"
"Nevím nic."
"A sousedé?"
"Stařenky. Vdovy, které jsou rády, když zvládnou schody. A černoch." zasmál se Kratzer.
"Černoch?"
"Afričan. Co se tak divíš, Dahlmane? Praha už je dávno kosmopolitní město. Proč by tu nemohl bydlet černoch?"
"Nevím. Může tu bydlet. Prostě mě to zarazilo."
Dahlman vyhlédl špinavým oknem na pavlač. Sám kdysi - jako dítě - bydlel na podobném místě. Na záchod se muselo až temnému schodišti, do místnůstky se skřípajícími dvířky, která sloužila celému patru. Často se mu stávalo, že než absolvoval celou tu nepříjemnou cestu z kuchyně na onu místnost, přestalo se mu chtít.
"Máme nějaké podezření?" zeptal se Kratzera.
"Ne."
"A budeme mít nějaké podezření?"
"Jak to mám vědět? Podle mě tu šlo o opileckou hádku."
"Nevypadá to, že by se s někým pral."
"Myslíš, že by to bylo vidět? Tady, v tom chlívku?"
"Něco by bylo rozbité. Něco nepatřičného by leželo na zemi, nebo někde jinde..."
"Co ty víš, jak se hádají básníci. Mohou při tom sedět. Umějí přece používat slova. Dokážou si ublížit, aniž by hnuli prstem."
Dahlman stále koukal z okna. Na pavlač dopadl první paprsek slunce. V protějším okně se hnuly závěsy. Dahlmanovi se zdálo, že zahlédl vrásčitý obličej nějaké staré ženy.
"Jak vůbec víme, že to byl básník?" zeptal se nejednou Kratzera. "Je to vůbec zaměstnání? Kdo by se tím uživil?"
"To jo. Myslím, že básněmi se nikdo neuživí. Ale tenhle to má napsáno na dveřích. Takovým okrasným písmem. Nevšiml sis toho? Bůhví, co psal..." Kratzer se naklonil nad stařičký psací stroj, který stál napůl zavalen haraburdím uprostřed stolu. "No - pojì se podívat sám. Já bych to asi nečetl, ale tahle doba je plná cvoků..."
Dahlman se přišoural k němu. Podíval se na list papíru, zasunutý do stroje.
"První písmeno Jména bylo vyřčeno" četl nahlas. "Tohle je báseÀ?"
"Asi jo. Je hodně krátká. Ale je poslední. Možná mu přinese slávu."
........
Molinová se probudila až v poledne. Připadalo jí, že vůbec nespala, zcela jasně si vzpomínala, jak jí převážejí do nemocnice a jak jí zavalitá zdravotní sestra položila konejšivě ruku na čelo. Hrozně moc si přála, aby v pokoji nebyla sama, aby jí uložili mezi nekonečně zvědavé babky, posedávající na postelích a omílajících jednoduché věty.
To se jí vyplnilo. Napravo se na ní usmívala rozcuchaná padesátnice přežvykující pomeranč, naproti přes uličku ležela bruneta s ovázanou hlavou. Čtvrté lůžko bylo prázdné.
"Îlučník, nebo vaječníky?", zeptala se jí rozcuchaná sousedka. "Vypadáte hrozně."
"Mám za sebou hroznou noc," řekla neutrálně Marie.
"Támhleta si rozbila hlavu. Běžela proti bříze."
Rozcuchaná žena byla veselá kopa. Za celou dobu, co s ní Marie strávila, neřekla jediné vážné slovo. Lékařům říkala pitváci a sestrám vizule. Teploměr nazývala větví na prohřátí. Dívku s ovázanou hlavou oslovovala Kebule a bezostyšně jí tykala.
Ve tři hodiny se objevil lékař. Zeptal se Molinové, jak se cítí a zběžně jí prohlédl oči. "Můžete tu zůstat," řekl tiše." Když se budete cítit špatně, přestěhujeme vás ráno na jiné oddělení."
"Na psychiatrii?"
Lékař pokrčil rameny a něco zamumlal.
"€eknu sestrám, aÈ vám dají něco na spaní."
Odešel. Rozcuchaná žena usnula, Dívka s ovázanou hlavou se kamsi vytratila. Mírně pootevřeným oknem do pokoje doléhal hluk ulice. Molinová vstala a hodila na sebe ohavný nemocniční župan. Chvíli bloumala po chodbách nemocnice. Bolela jí hlava a připadalo jí, že se jí na mozku dělá nějaká vyrážka. Jakýsi starší muž s berlemi jí s úsměvem pozdravil. Sestra s pojízdným stolkem se kolem ní mihla a zmizela za rohem. Za dveřmi lékařského pokoje zaslechla otázku: "Vidíte aspoÀ trochu můj obličej?"
Z útrob nemocniční budovy se ozývalo tisíc úzkostných zvuků. Do Mariina nosu pronikalo tisíc zlověstných vůní. Muž s berlemi se opíral čelem o sklo velikého okna a Marii se zdálo, že se mu v koutku oka třpytí slza.
A pak se dveře na oddělení otevřely a vešel Lenrot.
Když spatřil Molinovou, zarazil se. Tváře a uši mu zahořely. Upravil si lehce kostkovaný světlý oblek a udělal tři kroky směrem k Marii. Znovu se zastavil.
"Přišel jste za mnou?"
Lenrot přikývl. Muž s berlemi se k nim otočil. Molinová si uvědomila, že Lenrot se ze svého místa hned tak nehne a přistoupila k němu sama.
"Jak jste mě tu našel?"
"Ptal jsem se po vás."
"Koho?"
"Svých.... přátel."
Lenrot sklopil hlavu, jako by se styděl za všechno, co dělá.
"Nezlobíte se?
"Ne. Jen nevím, co si o tom mám myslet. Takže už víte, co se mi stalo?"
"Trochu."
"Připadá vám to normální?"
Lenrot se na ní udiveně podíval.
"Proč by mi to mělo připadat normální?"
Marie pokrčila rameny. Byla ráda, že za ní Lenrot přišel, ale nevěděla, co si s jeho návštěvou má počít.
"Stýskalo se vám po mě?", zeptala se s úsměvem.
"Ne. Rozhodně ne. Jen jsem vám chtěl nabídnout pomoc."
"V čem mi chcete pomáhat? Pošlete do mého bytu úklidovou četu? Kdo vám řekl, že jsem tady?"
"€ekl mi to květinář."
"Cože?"
"Poslal jsem vám ráno květiny. Nepodařilo se mu zásilku doručit. Zřejmě mluvil s někým v domě. Když někoho odveze záchranka, jen ztěží se to dá utajit."
"Aha. To zní rozumně. Květiny byly z té vaší zahrady?"
Lenrot se rozpačitě podíval z okna.
"To ne... Musím se vám k něčemu přiznat - dřív, než na to přijdete sama. Moje zahrada vlastně není moje."
"Rozumím. Vy v ní jen pořádáte večírky a kupujete hnojivo."
"Patří ve skutečnosti mé matce."
"A ta jediná má zahradnické nůžky....To zní jako z Hitchcocka."
Lenrot se na ní zle podíval. Tak, a teì mě začal nenávidět, pomyslela si Marie. Otočí se a beze slova odejde. Každý rozumný člověk by se tak zachoval. Ale Lenrot stál na svém místě jako přikovaný.
"Vlastně máte pravdu. Můj život ve společné domácnosti s matkou je plný zvláštností. Někdy si říkám, že je nejvyšší čas, abych jí odstranil."
..........
Lenrot se zachoval jako gentleman. Nabídl Molinové k užívaní téměř polovinu jednoho patra v domě, který patřil jeho matce. Ubezpečil Marii, že z toho určitě nevzejdou žádné problémy, a to ze dvou důvodů: jeho matka bude ještě nejméně týden v San Francisku u své přitelkyně Sisi, majitelky několika luxusních restaurací a velkého vinařského podniku poblíž Mendocina v severní Kalifornii, a kromě toho miluje nečekané navštěvy, zejména jsou-li tak ušlechtilé a milé, jako je Molinová. "V domě je pět pokojů a bytů, připravených jen pro takovéto příležitosti," tvrdil Lenrot, " budete mít absolutní soukromí a kdykoli budete chtít, můžete se odstěhovat."
"Kde se ve vás bere tolik laskavosti?"
Lenrot se začervenal.
"Myslel jsem si, že byste to uvítala... Na vašem místě bych se do bytu nerad vracel..."
"To máte pravdu. Nechce se mi tam ani trochu."
Opustili nemocnici během pár minut. Molinová jen nahlédla do pokoje lékařů a suše oznámila, že odjíždí ke svému příteli. Bude o ní dobře postaráno. Než se doktor stačil zdvihnout, zavřely se za ní dveře.
Jeli rovnou k Lenrotovi. Město bylo plné objížděk a kolon aut, pohybujících se krokem. Mezi nimi se proplétali kurýři na kolech, oblečení v černožlutých nepromokavých kombinézách. Lenrot byl tak špatný řidič, že Marie jen ztěží odolávala pokušení navrhnout mu, aby si vyměnili místa. Rozjížděl se trhavě a kdykoli museli přejet do vedlejšího pruhu, žádal Molinovou, aby se podívala, jestli těsně za nimi nejede nějaké auto.
Konečně dorazili před dům. Marie si představila, jak asi Lenrot zaparkuje, ale ani se o to nepokusil. Ze dveří hned vyběhl ulízaný mladík a ujal se vozidla. Opodál se začala otevírat velká ozdobná vrata.
Lenrot jí zavedl do jejího nového bytu. Sestával z obrovského pokoje, téměř stejně velké koupelny a na první pohled poněkud méně rozlehlé ložnice. Jak se však vzápětí ukázalo, součástí ložnice byla i skříÀ, ve které se člověk mohl pohodlně procházet.
Nechal jí o samotě. Ještě předtím ukázal na starodávný telefon, upevněný na zdi. "Když mě budete schánět, stačí vytočit sedmičku. Jestli budete potřebovat něco jako ručník, župan nebo jídlo, vytočte trojku."
"A ostatní čísla?"
"Já nevím... je tu někde seznam. Vím jistě, že pětka je do garáže. Třináctka je k matce."
"Sudá čísla nepoužíváte?"
"Ne. Matka je nesnáší. Nikdy si prý neodpustí, že mě porodila v sudém roce. Některé její názory jsou hodně výstřední."
"A vaše názory, ty nejsou výstřední?"
"Ne. AspoÀ si to o sobě myslím. Ale mám jednu zásadní charakterovou vadu. Nedokážu na svých názorech trvat. Když je někdo zásadně proti, hned ustoupím. I když vím, že pravdu mám já. Ale nedokážu vzdorovat. Jsem nejspíš slaboch. Některé věci mě úplně paralyzují."
"Které?"
"Ty, které se ještě nestaly."
Marie si hned po Lenrotově odchodu vlezla do vany. Mohla by v ní téměř plavat, ale nejspíš by se utloukla o její bílé stěny. Nalila do vody tolik přísad, že pěna sahala půl metru nad hladinu.
Uvědomila si, že už je odpoledne, a ona se ještě ani neukázala v redakci. Blíží se uzávěrka a šéf se zblázní, protože nebude mít dost materiálů k otištění. Bude běhat po grafickém oddělení a vymýšlet, kterou fotografii by šlo udělat tak velkou, aby to nebyla jen schválnost. Při tom se o něj pokusí další infarkt.
Měla by mu zavolat a povědět, co se jí stalo. Možná by to byl pěkný příběh. Ale hned tu myšlenku zavrhla. Co je komu do jejího soukromí? Stačí už to, že její jméno zná kdejaký magor a že čas od času dostává do redakce ty nejzoufalejší dopisy, jaké si člověk umí přestavit. Někteří muži ji přímo programově nenávidí, jiní ji milují, aniž by jí kdy spatřili. Îenám je většinou lhostejná. Do které kategorie patří Erik Lenrot?
Musela si přiznat, že jí jeho péče vlastně vyhovuje. Není ani ošklivý. Je trochu upjatý, ale to není na škodu. Rozhodně je to lepší, než rozvernost jejího manžela Dina. Lenrot by určitě nespal s půlkou Prahy jako Dino. Molinová si představila, jak pomalu si asi Lenrot namlouvá ženy. Kolik jich tak mohl za celý život stihnout?
Prohlížela si vybavení koupelny. Kachlíčky na stěnách měly drobné, téměř neznatelné praskliny. Bylo na nich vyobrazeno jakési tropické houští, které Molinovou mírně zneklidÀovalo. Jako by se ta žlutozelenomodrá stébla měla každou chvíli rozhrnout a nad vanou by se objevil obludný rypák hrocha a nebo opice. Kohoutky vypadaly, jako by je někdo vyrobil ze zlata. Zrcadla byla ke stěně připevněna velkými šrouby, jejichž hlavičky připomínaly podivně vybroušený smaragd.
Na kamené poličce vedle vany kdosi vyrovnal řadu skleněných flakonů s přísadami a solemi do koupele. Na každém z nich bylo ozdobným písmem napsáno, jakou vůni obsahují nebo odkud pocházejí. Byla tam sůl z Mrtvého moře, hned vedle mandarinkový olej a kopřivový extrakt. Na konci řady stála lahvička s tmavou kapalinou. Když se k ní Marie naklonila, mohla přečíst jediné slovo, které stálo na ponuré etiketě: sépie.
Pomyslela si, že se ihned musí Lenrota zeptat, co to znamená. Dokonce lahvičku otevřela a opatrně přičichla k jejímu obsahu. Nic ale necítila. Pomalu jí vrátila na místo.
Napadlo jí, že už by tady, v bezpečném pohodlí Lenrotova domu, mohla strávit zbytek života. Nemusela by volat do redakce, nemusela by vymýšlet zprávy pro stranu tři ani šest. Mohla by zapomenout na Dina a jeho erotické šaškárny. Lenrot přeci jasně řekl: zůstaÀte tu jak dlouho se vám zlíbi, odejděte, až budete chtít. Počítá vůbec s variantou, že se jí bude chtít odejít až za třicet let?
Ještě nikdy se nenechala vydržovat žádným mužem. V lepším případě si nechala zaplatit pár skleniček, oběd, nebo večeři. Ale v jejím životě zatím figurovali především muži, kteří byli hůř situovaní než ona, anebo příliš lakomí. Nemá snad právo na pronikavou změnu?
.........
Do redakce zavolala až v sedm hodin večer. Vymyslela si historku o nečekaných a silných zdravotních komplikacích. Vyslechla si za to šéfův názor na ženy, které si hrají na novinářky, ale ve skutečnosti jsou to jen biologické skříně na skladování rozmnožovacích orgánů. Nakonec se jí zeptal, jestli už je jí líp. Odpověděla vyhýbavě, protože v té chvíli ještě netušila, jestli se druhý den v práci objeví nebo jestli si bude užívat Lenrotovy pohostinnosti.
Lenrot jí volal třikrát v průběhu večera. Vždycky se jí zdvořile zeptal, jestli se nenudí, a zároveÀ nabízel svou společnost. Mohl by jí ukázat dům od sklepa až po půdu, nebo by mohli vyrazit někam do města. Nabízí se i klidné posezení v zahradě na střeše. Při druhém telefonátu na sebe prozradil, že je báječný kuchař. "Máte jedinečnou příležitost vidět mě v zástěře. Myslím, že na celém světě je jen pět šest osob, které měly tu čest," žertoval křečovitě a Marii ho v té chvíli bylo trochu líto.
"Nechci vás vidět v zástěře."
"Aha."
"Nejsem feministka."
"To jsem netvrdil."
"Těším se, až budu spát."
Celý večer střídavě civěla na televizi nebo listovala zahraničními katalogy, které ležely na stolku pod okne. V devět hodin si objednala na lince číslo tři něco k jídlu. Neměla hlad, ale zvědavost jí nedala, aby nevyzkoušela, jestli ten v Čechách dávno zapomenutý systém funguje. V telefonu se ozval příjemný ženský hlas, který souhlasil se vším, co řekla. Za deset minut se ozvalo zaklepání na dveře a úhledná šedesátnice před ní položila tác, na kterém bylo natěsnáno nejméně deset druhů sýrů a pečiva.
Ráno se probudila plná energie. Události předešlé noci jí připadaly vzdálené, dokonce měla pocit, jako kdyby jí o nich jen někdo vyprávěl. Konrád Sirius byl jen literární postavou, Erik Lenrot jen skřítkem, který se odkudsi vynořil a zase na povel zmizel. Dokonce i Dino a jeho pletená baskická čapka se ztratili někde v mlhách. Odjela z domu, aniž se rozloučila s Lenrotem.
Její stůl v redakci byl plný vzkazů. Dino prý volal, že musel narychlo odjet do jižních Čech, prý kvůli nějakému výhodnému nákupu starožitností. Těší se na společný víkend. Marie se nahlas zasmála. Představila si tu starožitnost, kvůli které Dino nepřijel domů. Má velká prsa? Je aspoÀ trochu hezká? Jednou Dina přistihla, jak na Národní třídě divoce objímá neobyčejně ošklivou dívku - byl sice hodně opilý, ale od té doby měla pochybnosti o jeho zálibách. Îivot je plný beznadějných překvapení, povzdechla si tehdy a jednou provždy si zakázala starat se o mimomanželský život svého muže.
Zabrala se do práce. Hodinu dvě nevěděla o světě. Jako zázrakem nikdo nevolal. Jen jednou jí z psaní vytrhla kolegyně z rubriky "Zdraví", ktrerá se přibatolila k jejímu stolu a zeptala se jí, jestli už někdy slyšela o rostlině jménem Kočičí tlapka. Prý je to hotový zázrak, kterým se dá vyléčit všechno, od vysokého krevního tlaku až po rakovinu. Sbírají ji prý někde v Jižní Americe Indiáni.
Molinová se zamyslela. Vzpoměla si na Konráda Siria a jeho léčebné metody a na čele se jí udělala nepřívětivá vráska.
"Vím o ní. Je stejně zázračná jako ženšen."
"Vážně?"
"Myslím, že je dokonce lepší, než jitrocel."
"Cože?" Kolegyně, tělnatá padesátnice, se nejistě podrbala na rameni.
"Všechny rostliny jsou zázračné, všechny stromy jsou zázračné, všechna zvířata jsou zázračná - jenom člověk je škodlivý. To všichni přeci víme. A nic s tím nedokážeme udělat."
"No jo. A já o tom mám každý den dát dohromady třicet řádek. Není to k zbláznění?"
V té chvíli Marie zahlédla na druhém konci dlouhé redakční místnosti urostlého muže. Zdálo se jí, že je to Dahlman, ale hned zmizel v chodbě, takže se nestačila přesvědčit. Cítila, jak se jí sevřel žaludek.
Pokračování opět zítra tady....










Hey there! I realize this is somewhat offtopic but I had to ask. bcceaegekbkdabda