close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Satanovo vejce

11. listopadu 2009 v 20:16 | dg |  POVÍDKY


















V podkrovním bytě starého domu v Nekázance, tiché uličce
v centru Prahy, se na rozvrzané posteli zmítala mladá žena. Ruce
měla uchycené v masivní kládě, zamčené obrovitým starožitným
visacím zámkem. Byla oblečená do lehké žluté košilky s modrými
krajkami, která zakrývala jen menší část jejích pevných ňader. Dole
odhalovala všechno, boky s lákavě vystouplými kyčelními kostmi
i temně růžovou linku mezi nimi, matně se rozvírající na bělostném
prostěradle.
Monika už tady takhle ležela skoro dvě hodiny. Proklínala sama
sebe: těch deset tisíc, co jí dal Viktor za jediný večer "středověkého
sexu", jak to sám označil, mu měla okamžitě narvat do chřtánu. Teď
tu trčí s rukama zkroucenýma za hlavou, ramena už ji bolí jako čert
a celá se potí hrůzou.
Pohlédla už snad po tisící na starožitné hodiny u zdi. Jejich kyvadlo
se s tichým ťukáním komíhalo ve dvoumetrové skříni a přivádělo
ji k šílenství. Ručičky, zdobené složitými ornamenty, ukazovaly půl
druhé. Kolem jedenácté ji před dům přivezl taxík a pak ji boubelatý,
hladce vyholený muž neurčitého věku vedl širokým schodištěm až
do čtvrtého patra. Odemkl dveře s výplní z malých pestře zbarvených
skleněných tabulek. Prošli krátkou chodbou k dalším dveřím. Za nimi
se skrývalo temné točité schodiště bez oken, které je zavedlo až sem,
do podkrovního bytu.
Monika byla zvyklá na ledacos. Její zákazníci si často potrpěli
na věci, nad nimiž rozum zůstával stát. Ale ještě nikdy neměla tak
tísnivý pocit jako tady. Zdi rozlehlé místnosti s jediným velikým kulatým
oknem byly z hrubě opracovaných kamenných kvádrů. Nebyl
tu žádný nábytek. Jen stojací hodiny, které jí připomínaly věž katedrály,
a postel, která měla místo pelesti středověké mučicí zařízení.
Muž jí poručil, aby se převlékla do nevkusně barevné košilky,
která ležela na prostěradle. Pak odklopil horní díl klády a pokynul
Monice, aby položila ruce do dvou kulatých prohlubní ve spodním
dílu klády. Opatrně, aby ji nezranil, zase sklopil horní díl. Zamkl
obludný visací zámek, popadl její šaty a zmizel.
Monika strnule ležela na posteli. Srdce jí divoce tlouklo. Vždyť
o nic nejde, nadávala si v duchu. Někomu se prostě líbí tohle prostředí.
Plno chlápků chce mít pocit, že to dělají na jatkách. Ruce spoutané za
hlavou, to už tu bylo snad stokrát! Tak proč se tak třeseš, káčo? Nic
se přece neděje! Za chvíli se ve dveřích objeví nějakej strejda, nejspíš
s pupkem velkým tak, že si na něj ani nevidí, a začne na tobě hekat.
A možná ani nedojde až k tobě. Jen bude stát a s rukou mezi nohama
pozorovat, jak se dáma na posteli vrtí. No jo. Tohle už tu přece bylo
stokrát.
Pozorovala ponurý dřevěný strop vysoko nad sebou. Tam někde
jsou určitě kamery, napadlo ji. Ten úchylák Viktor si nás bude
natáčet. Nejspíš si ji natáčí už teď. Jako všechny ty zvadlý choboty
z kanceláří, kterým podstrkává první poslední, aby je dovedl tam,
kam potřeboval. Na scestí a potom rovnou do pekla.
Ale pořád lepší dělat pro chytráka, jako je Viktor, než šlapat někde
v Perlovce. To je zase fakt.
Tak kde jste, úchylové?
Hodiny zachrčely a posmutněle bimbly. Tři čtvrtě na dvě!
V té chvíli Monika ucítila, jak ji na břiše cosi zašimralo. Podívala
se tím směrem, ale nic nespatřila: shrnutá košilka jí bránila ve
výhledu.
Doufám, že tu nejsou nějaký breberky, pomyslela si naštvaně. To
by mně ještě scházelo, aby se tu po mně procházeli pavouci nebo
štěnice. To by bylo fakt drahý...
Sotva položila hlavu na postel, ucítila další dotek. A další... Co má
k čertu tohle znamenat?
Najednou uviděla, jak se na její břicho ze stropu snáší temně rudý
pramínek. Hustá a teplá tekutina se pomalu rozlévala po jejím těle,
stékala na prostěradlo a vsakovala se do tlusté matrace.
Monika se celá roztřásla.
Ponurou kamennou místnost zaplnil její zoufalý křik.

Poloprázdnou halou ruzyňského letiště rozčíleně přecházela asi
třicetiletá žena. Při každé otočce vztekle pohodila černými vlnitými
vlasy, které jí spadaly až téměř k lopatkám. Orlí nos a vysoko klenuté
obočí jí dodávaly cizokrajný a vznešený vzhled, který poněkud hyzdila
vlnitá linka jejích hněvivě sevřených úst.
"Kde ten zmetek vězí?" zasyčela Hana Gersonová tak hlasitě, že
probudila zvědavost skupinky šikmookých turistů, ukázněně čekajících
na své letadlo.
Byly čtyři hodiny ráno a Hana za sebou měla úmorný let z New
Yorku, kterému předcházela poněkud trapná návštěva matky Ley.
A ještě předtím, jako by to celé někdo pečlivě zinscenoval, nechutná
scénka v morbidně ponuré zasedačce Kentucké univerzity, jejímž
výsledkem byl nečekaný konec Haniny sedmileté kariéry v této ctihodné
instituci. Když se pak v noci převracela ze strany na stranu
a hlavou jí létaly neslučitelné myšlenky o vlastní smrti a velké lásce,
která ji bezpochyby už brzy čeká, zazvonil telefon. Ne zcela při
smyslech ho zvedla a cosi zavrčela.
"To jsi ty, Hanele?" uslyšela roztřesený hlas, který zněl, jako by
jeho nositel spočíval na vibrujícím gauči.
"Tati?" Hana se posadila na posteli. "Tati, to jseš ty?"
"No jistě, jsem to já. Kdo jiný?"
Hana si promnula oči a podívala se na hodiny. Byla jedna.
"Tady je noc, víš. Odkud voláš?"
"Já vím, u tebe je jedna hodina v noci. Tady se teprve chystáme
večeřet. Ale říkal jsem si, že ještě nebudeš spát. Zmýlil jsem se?"
"Ale ne. Ale... jsem prostě překvapená. Je to už tak dlouho..."
"Jo. Je to dlouho. Jedenáct let."
"Naposledy jsi mi volal, když se měnilo tisíciletí. A to už je šest
let. Jseš pořád v Praze?"
"A kde bych byl? Mám tady práci."
"Proboha, tati, je ti sedmdesát! Tak jakou práci? Užívej si důchodu.
A taky...," zarazila se na chvilku, ale pak s mírně rostoucí agresivitou
pokračovala: "A taky by ses mohl vrátit k mámě."
Na druhém konci se rozhostilo ticho. A jé, tatínkovi se šláplo na kuří
oko, pomyslela si Hana nakvašeně. Tohle se mu docela jistě nelíbí.
"Teď to opravdu nejde. Věř mi, Hanele; a věř mi také to, že toho,
co jsem provedl před lety, trpce lituju. Ale nedá se to už vrátit. Je to
pryč a my žijeme dál. Proč se k tomu pořád vracet? To nikam nevede.
Chtěl bych, abys za mnou přijela."
"Cože?" Hana vykulila údivem oči. "Mám za tebou přijet? Co je
to za pitomost!"
"Potřebuju tě tady."
"A k čemu, proboha? A navíc bych tě už ani nepoznala."
"Ale poznala. Mám pořád ty nádherné prořídlé bílé vlasy, trojitou
bradu a bříško, které mě nutí nosit kšandy s modrými pruhy
a hvězdami. Prostě jsem se vůbec nezměnil..."
Hana proti své vůli vyprskla smíchy.
"Ale co máma... Ta má přijet také?"
"Ne. Teď ještě ne," prohlásil Hiram Gerson tajemně.
A tím vlastně jejich rozhovor skončil. O dva dny později volal
otec Haně znovu. To už dospěla k závěru, že menší cesta do Evropy
jí jenom prospěje. Domluvili si den jejího příletu a také to, že Hana
zatím nic neřekne své matce. Hana tomuto přání dost dlouho vzdorovala,
i když jí bylo od začátku jasné, že Lea se opravdu nesmí nic
dozvědět, jinak by byla schopná na pár měsíců úplně zastavit transatlantické
lety na celém východním pobřeží.
Během krátké návštěvy v jejím newyorském bytě jí zalhala, že
s přáteli odlétá do Mexika, aby přišla na jiné myšlenky. Lea její plán
s nadšením schválila. S poťouchlým výrazem jí pak do kabelky
strčila obálku. Když ji pak Hana v letadle otevřela, zjistila, že je
v ní pět tisíc dolarů a malá kartička s rozesmátým skřítkem, pod nímž
bylo matčinou rukou připsáno:
Hodně štěstí na cestách pro moji holčičku.
Jenomže to nějak nefungovalo. Hana rozhodně nemohla mluvit
o štěstí na cestách. Během cesty přes Atlantik do ní hučel vyzáblý
mladík s knírkem, jehož ruce neustále bubnovaly do opěradel,
a nepřestával, ani když letadlo vlétlo do vzdušných vírů a Haně
se udělalo špatně. Celá zelená svírala v ruce pytlík, který vytáhla
z kapsy na sedadle před sebou, a modlila se, aby ho nemusela použít.
A mladík nepřestával mluvit o jakýchsi klubech v New Jersey, do
kterých by se měla Hana - pochopitelně v jeho doprovodu - rozhodně
podívat.
Teď je mladík pryč, stejně jako ostatní cestující z letadla, ale táta
nikde.
Opravdu se nezměnil. Má zpoždění jako vždycky.
Podle domluvy ji Hiram Gerson měl vyzvednout na letišti a zavést
do svého pražského bytu. Po dvaceti minutách čekání mu ze svého
mobilu zavolala na číslo, které si uložila do paměti ještě ve Státech.
Ale místo otcova rozklepaného barytonu se ozval jen strohý hlas
operátorky oznamující v češtině a v angličtině, že volaný účastník je
mimo dosah sítě.
Totéž se opakovalo při každém dalším pokusu.
Hana zuřila. To je celý otec: něco naslibuje a pak se vypaří. Zase
mu naletěla! Je jí třicet čtyři let, vystudovala jednu a půl univerzity,
a stejně se chová jako pitomá káča.
Neměla vůbec tušení, kde Hiram Gerson v Praze bydlí. Vzhledem
k tomu, že tady žil už pár let, tu má nejspíš pronajatý byt. Těžko by
po celou dobu mohl platit hotel: na to měl její otec příliš hluboko do
kapsy. Tím si byla jistá.
Popadla velkou cestovní tašku a vyšla z letištní haly. U chodníku
čekala řada taxíků s podřimujícími řidiči, Hana si vyhlédla temně
modrý mercedes s bělovlasým řidičem za volantem a nechala se
odvézt do centra.
Ukázalo se, že zvolila dobře. Stařík mluvil velice slušně anglicky,
protože, jak se stačil pochlubit, ještě než opustili areál letiště, víc než
deset let žil v Kanadě. Hana ho mlčky poslouchala. Jeho žvanění ji
příjemně rozptýlilo, takže se přestala třást vzteky a pozorovala město,
pomalu se vynořující ze tmy.
Když sjeli na Smíchov a blížili se k nábřeží, zeptal se jí taxikář,
kde přesně by si přála vystoupit.
"Na Staroměstském náměstí," odpověděla Hana bezmyšlenkovitě.
Taxikář se na ni udiveně podíval ve zpětném zrcátku.
"Na Staroměstském náměstí? V tuhle hodinu? Nechcete radši
vysadit někde před hotelem?"
"Ale ne. Mám na Staroměstském náměstí rande."
"No jo. Vy jste asi hodně romantická," zamumlal taxikář a už nic
nenamítal.
Zastavil před velkou irskou restaurací vedle Týnského chrámu.
Hana zaplatila. Ve chvíli, kdy jí vracel drobné, se k ní naklonil
a spiklenecky zašeptal:
"Madam, přeju vám hodně štěstí na cestách..."
Společně s drobnými jí do ruky vtiskl i svou vizitku.
Odjel a Hana zůstala celá rozklepaná stát na chodníku.

Pokračování je v knize.
Knihu si můžete objednat na adrese:
crystal@cucak.cz
Cena: 199 Kč včetně poštovného

.......nebo na jakémkoliv knižním webu, ale asi za víc peněz....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama