Na studia práv nebo medicíny jsem neměl dost píle ani vytrvalosti a tak jsem se stal novinářem. Začínal jsem v hrdém literárním občasníku, skončil jsem v bulvárním plátku, jenž byl v opovržení u většiny čtenářů a naprostou nezbytností u všech. Mé příjmy byly vytrvalé, ale nízké v porovnání s tím, jak honosný život jsem chtěl vést. Ale jako sirotek jsem si nemohl moc vyskakovat: byl jsem rád, že mi mí pěstouni vůbec dovolili aspoň pár let studovat.
Povolání mne zavedlo do vrstev společnosti, kde se prolínala největší nízkost s největší vznešeností. A byl jsem v Opeře, když se propadlo jeviště a v jeho troskách zahynula největší pěvkyně našich dob. Ve zmateném davu na hlavním schodišti jsem tehdy poprvé potkal Octavii. Vypadala jako vznešená děvka. Její doprovod tvořilo pět bezvýznamných mladíčků a jeden významný stařec. Usmála se na mne. Mladíci se báli o svůj život, starce klamaly vlastní vnitřnosti. Do divadla se v bezmocném útvaru tlačila četa hasičů. Já sám byl navýsost pobaven: tušil jsem, že pádem jeviště katastrofa skončila a jediné nebezpečí, které na nás ještě číhá, jsou zoufalé nohy prchajících diváků.
Vtáhl jsem Octavii do temného zákoutí. Pozorovali jsme společně, jak se hlava významného starce komíhá v klubku zarudlých mladíků, a jak trpně mizí u široce rozevřeného hlavního vchodu.
Octavie neznala cudnost. Její tělesné kouzlo spočívalo v tisícerém opakování veškerých představitelných hříchů. Smrtelně šedivý stařec jí platil sedmipokojový byt na jednom z pařížských bulvárů, černého sluhu a olivovou komornou. Nezmohl se na více než jednu návštěvu týdnů. Další dny se Octavie dělila o své půvaby s jinými muži. Jen stěží jsem uvěřil, že jí je už pětatřicet let.
Setkávali jsme se téměř denně. Její život sestával z večírků, nočních sezení a odpoledních snídaní. Díky Octavii jsem svému vydavateli začal přinášet množství poťouchlých zpráv z té nejyšší společnosti. Byl jsem pochválen a mírně odměněn. Začal jsem si připadat velice chudý.
Octavie na peníze nemyslela. Účty, které se jí znelíbily, posílala svému bělovlasému příteli, ostatní trhala a házela do tváře těm, kteří je vystavili. Svět kolem ní byl plný smíchu a zavilé radosti.
Naše první schůzky probíhaly jednoduše. Byli jsme spiklenci, kteří před svým okolím hrají velkolepé a zřetelné divadlo. Můj vztah s Octavií byl tajný a očividný zároveň: má vážnost ve společnosti okamžitě stoupla. Náhle jsem byl zván na večírky do salonů, odkud mne dříve vyhazoval sluha, náhle mnozí muži cítili potřebu promlouvat se mnou na témata, z nichž se mi tajil dech. Má láska k té ženě byla vypočitavá i opravdová.
Po několika týdnech začala být Octavie poněkud roztěkaná. Přestala se smát mým poznámkám - ne, že by přestaly být břitké, ale neposlouchala je. Její pozornost upoutalo něco jiného.
Brzy jsem zjistil co. Ostatně Octavie nikdy nic nezakrývala, ale ani zbytečně neodkrývala: vždy čekala, až se skutečnost sama vyjeví. Podobné to bylo vmém případě. Octavie se kdesi v kavárně seznámila s pohledným cizincem, z nějž se vyklubal ruský kníže: jeho panství prý dosahovaly rozměrů celé severní Francie. Pro Octavii to bylo zcela nové a chutné sousto. Kníže Smoljov, tak se ten chudák jmenoval, byl nepředstavitelně bohatý, nepředstavitelně nezkažený a nepředstavitelně odhodlaný propadnout milostnému vzplanutí v Paříži. Má milenka nezaváhala ani na okamžik a naznačila knížeti, že jí je lhostejný. Přede všemi prohlásila, že je to mědvěd, který do Francie vešel přímo z tajgy, že z jeho tváře čiší jalovost březových hájů, a že jeho dlaně musí zákonitě roztrhnout každou rukavičku běžné velikosti. Kníže rudl a zmateně si upravoval plavou kštici. Octavie se stala jedinou ženou z oné společnosti, jejíž tvář dokázal udržet v paměti.
Nebylo nijak obtížné zinscenovat další setkání. Určitých událostí se zúčastňovali určití lidé, v jejichž hlavním zájmu bylo, aby se tu sešli s určitými lidmi. Kníže Ivan tak mohl často Octavii pozorovat, jak na opačném konci sálu štěbetá s přítelkyněmi a jak její zrak vždy na směšný zlomek vteřiny přelétnů kolem něj. Nikdy si nebyl jistý, zda pohlédla na něj, nebo na někoho, kdo stojí opodál. A tato nejistota jej pomalu ale jistě dovedla do Octaviiny náruče.
Octavie se mi začala vyhýbat. Hledal jsem útěchu jinde. Bez obtíží jsem zamotal hlavu mladičké švadlence jménem Simona, naivní dcerce velice bohatého zlatníka Marii i její matce Valerii. Všechny tři jsem ponižoval. Valerii jsem naznačil, že by mi měla vzhledem k svému vůku za milování platit.
Zpovzdálí jsem sledoval, jak se vyvíjí vztah mé nevěrné milenky. Kdykoliv jsme se ocitli na několik okamžiků sami, Octavie se chovala, jako by mezi námi bylo vše v pořádku a jen hloupé společenské okolnosti nám zabraňují, abychom se oddali vzájemné vášni. Je to možná zvláštní, ale její sebevědomé a troufalé jednání mne naplňovalo uspokojením. Její letmé a žhavé polibky naznačovaly, že naše spiknutí je stále živé, její kradmé pohledy mne ubezpečovaly, že ve skutečnosti patří jen mě. Tušil jsem, že ve skutečnosti se jedná o běžný způsob Octaviina zacházení s odloženými milenci, a že takových, jako já, bude v Paříži jistě několik desítek, možná stovek. Ale také jsem věřil , že prývě já bych se mohl stát výjimkou.
Jednoho obzvlášť pošmourného večera jsem dostal podivný vzkaz. Jakýsi pan Verdier mne žádal, abych jej neprodleně navštívil. Záležitost, o níž by se mnou chtěl hovořit, by mi prý mohla přinést nečekaný prospěch. List, který mi toto vše sděloval, jsem měl přinést sebou.
Neváhal jsem ani na okamžik. Tón dopisu mi připoměl zloččiny, o nichž jsem snil, a kterých jsem se nikdy neodvážil dopustit. Připadalo mi, že tento Verdier by mohl konečně přetnout řetěz, který mne poutá k dobrým mravům.
První pohled na bodrého tlouštíka, jímž monsieur Verdier ve skutečnosti byl, mne uvedl do rozpaků. Působil dojmem obchodníka, jehož bohatsví je v pokročilém stádiu množení a jehož největším výstřelkem je vyluzování plynů před cizími osobami. Vzal ode mne svůj dopis a pečlivě jej spálil. Dlouze a nanajevýš rozvláčně popisoval své působení ve východních zemích, naznačoval své styky a nekonečné úspěchy. Zmínil se o svém velkém příteli knížeti Ramanzovovi.
Zbystřil jsem pozornost. Můj zločinný mozek ucítil stopu.
"Ramanzov se zasloužil - kromě jiného - o smrt svého bratra, nicméně nebylo to nikdy prokázáno, a dokonce ani veřejně naznačeno. Nyní by se stejným úspůchem chtěl ze světa zprovodit svého synovce. Důvod je nasnadě: dědictví."
Polkl jsem naprázdno. Vražda? Mé sklony k zločinnému životu náhle mizely. Verdier, vida můj úlek, ihned pokračoval. "Bojíte se, že chci organizovat vraždu. A strach povede k otázce, proč jsem zvolil zrovna vás." prohlížel si mne jako pokusné zvíře, a jeho oči i tvář byly stále stejně mdlé. "Nejprve k druhé otázce: muž, o nějž běží, se s vámi dělí o milenku - a toto dělení podle mých zpráv není zcela spravedlivé. Nicméně vás to nepřipravilo o rozum. Za druhé, nejde mi o vraždu, ale o poctivý souboj, v němž bude nepoctivá pouze pistole vašeho protivníka."
Pomalu se mi vracel dech. Verdier vyslovil číslo, a toto číslo znamenalo výši mé odměny. Zarputile jsem mlčel a dosáhl trojnásobku. Otázal jsem se, proč nevyužije dobře připravené neštěstí - pád z koně, požár, zemětřesení - a dostalo se mi odpovědi, že proti všem těmto věcem je kníže Smoljov, jak se zdá, imunní.
Tento Verdier byl vtipný muž. Plácli jsme si v dobrém rozmaru.
Spěchal jsem k Simoně. Spala už, stočená jako kotě do klubíčka. Strávil jsem s ní dvě hodiny. Potom jsem běžel k Marii a Valerii. Marii jsem pouze políbil, s Valerií jsem se miloval v hlubinách šatny až do úsvitu. S oběma jsem se navždy rozloučil.
Mé noční běsnění mělo malou dohru. Marie skočila z mostu do řeky, ale byla vylovena mladým strážníkem, Valerie propadla deřnitivnů vilnosti a v několika následujících dnech byla viděna v prekérních situacích s mnoha muži rozličného společenského postavení.
Ale to se mne už netýkalo. Soustředil jsem se na svůj úkol a na svou odměnu. Potají jsem se těšil, že do klína mi spadne i Octavie, a že jí budu moci odmrštit tím nejokázalejším způsobem, jaký vymyslím.
Ujednání s Verdierem bylo jasné. Musím oživit - zejména před veřejností - svou aféru s Octavií. Musím ukázat, jak velice mi není lhostejná a jak nesmírně strádám, kdykoliv ji vidím po boku ruského knížete. Již nazítří jsem stropil drobný skandál v jisté kavárně na nábřeží. Mám podezření, že teprve tehdy si mne má budoucí oběť všimla: moudrá Octavie knížete Ivana jistě sama od sebe na mou existenci neupozornila. V kavárně jsem se choval jako pyšný a opilý kohout. Byl jsem zatčen a noc jsem strávil za mřížemi.
Všemi způsoby jsem se snažil, aby se kníže Ivan dozvěděl o mých citech k Octavii. Líčil jsem téměř na potkání každému, jak se potácím na kraji smrti vlastní rukou, a jak je smutná láska k poběhlici. Noci jsem trávil v restauracích a kavárnách, jitra v náručí Simony, která - naštěstí pro mě - nechápala zhola nic. Mé opilecké promluvy byly trýznivé, mé články do novin povrchnější, vtipnější a oblíbenější. Našli se lidé, kteří mi prorokovali zářnou budoucnost.
Po čase se zdálo, že svědectví o mém neštěstí může podat každý gramotný obyvatel Paříže. Poslal jsem Verdierovi vzkaz, nebo spíše znamení, že náš zločin může pokročit. Neodpověděl. I to bylo součástí našeho plánu, nicméně mne se zmocnila nejistota: co když se mu nepodaří podvrhnot pistole a já skončím s prostřelenou hrudí kdesi na okraji Bouloňského lesíka?
Pak se stalo něco, co mne velice zaskočilo: kníže Ivan mi nabídl přátelství, podepřené masivním odškodným. Velice jsem si přál, aby to byl pouze projev licoměrnosti, zbabělosti nebo záludnosti. Jenomže úmysly knížete Ivana byly čisté jako čerstvě napadaný sníh. Jeho láska k Octavii byla bez kazu. Jeho finanční možnosti byly bezedné.
Svou přízní mne pronásledoval několik týdnů. Na jednom z pověstných večírků u madame V. se ode mne nechal spolíčkovat. Jeho dobrota a pokora byly ještě bezednější než jeho bankovní konta.
Nutně jsem musel hovořit s Verdierem. Náš plán se hroutil. Kníže Smoljov byl vynikající střelec, vynikající šermíř a vynikající rváč, ale své dovednosti byl odhodlán uplatnit jen v armádě. Mohlo mi pomoci jen rozpoutání války.
Dlouho jsem Verdiera bombardoval signály a znameními. Odmítl se se mnou setkat. Nakonec jsem od nůj dostal lístek papíru, na němž stála pouze dvě slova: "On nežárlí?" Připadal jsem si jako hlupák. Pro Verdiera jsem musel být podřadný společník.
Nebylo nijak snadné rozdmychat knížecí žárlivost. Octavie si vedla mistrně: byla velice společenská, a velice oddaná své jediné lásce. Nevěřím, že byla schopna opravdového citu, ale její ženský instinkt jí napovídal jasně, že vztah sknížetem Smoljovem je její největší a zřejmě i poslední šance, jak se na společenském žebříčku vyhoupnout tak vysoko, aby už ji nikdo anic nesrazilo do bahna, z nějž se velice pomalu celý život dostávala. Z tohoto důvodu byla její věrnost knížeti naprostá a upřímná.
Musel jsem se k ní dostat. I kdyby se mi nepodařilo donutit Octavii k nevěře, muselo to tak alespoň vypadat. Bože, jak mi ta žena najednou zošklivila! Už mne nevzrušovala. Chtěl jsem jí už jen ponížit.
Neměl jsem konkrétní plán. Nechal jsem se vést svým srdcem. Věřil jsem, že můj talent intrikovat mne nezklame. Přestal jsem si v salonech ztěžovat na zmarněnou lásku. Tvářil jsem se spokojeně a poněkud tajuplně. Mnoho lidí se domnívalo, že jsem si našel jinou ženu, někteří si mne dobírali, že umím rychle zapomínat. Krčil jsem rameny a neprotestoval.
Pokusil jsem se sblížit s Octaviinou olivovou komornou. Jmenovala se Eliza, a pro svůj exotický šarm měla mnoho nápadníků, především z vyšších vrstev. Nebyla ovšem tak sebevědomá a bezohledná jako Octavie a spokojila se s životem ve stínu své paní. Na první pohled působila odtažitě, chladně a vypočítavě, ale pod touto tenoučkou maskou se skrývala nezvykle zbožná a citlivá bytost, která, bez ohledu na to, v jak bezectném a surovém prostředí žila, stále věřila v počestný rodinný život.
Trvalo poměrně dlouho, než jsem ji přesvědčil, aby se se mnou vůbec bavila. Znala mne jako milence své paní, jako poživačného mladíka, kterého zajímá jen tělesnost, peníze a úspěch ve společnosti. Dobré tři týdny jsem jí přesvědčoval, že ve skutečnosti jsem jen plachý student z venkova, kterého nouze donutila, aby se choval tak, jak se chová. "Náš osud je tak stejný", říkal jsem jí něžně," proč bychom si nemohli být vzájemně oporou?". Mé věty pochopila jako nabídku přátelství. Vášnivé doteky, kterými jsem ji častoval, vyzněly naprázdno. Poznal jsem, že v tomto případů nic nezměním. Elizin vnitřní hlas jí přede mnou varoval, a ona jej poslechla. Nestala se mou milenkou, ale jen podivnou důvěrnicí.
Ano, náš vztah byl velice zvláštní. Svěřoval jsem se Elize s desítkami a stovkami výmyslů a báchorek, a ona je s despektem a zdvořilostí poslouchala. Zn povzdálí mohl náš vztah vypadat důverně, ve skutečnosti byl plný vzájemné nenávisti. Eliza jen stěží snášela mou falešnost, já byl nepříčetný vzteky nad její vyrovnaností.
Octavie si pochopitelně mého dvoření Elize všimla. Zprvu jej přecházela mlčky, s chápavým úsměvem. Později o něm zažertovala ve společnosti. V té chvíli jsem pochopil, že už nemám čas: musím jednat.
Zinscenoval jsem noční návštůvu v Octaviině bytě. Získal jsem svědky, o nichž jsem bezpečně věděl, že vyžvaní absolutně všechno, co vědí. Viděli mne vcházet po půlnoci a vycházet těsně před rozbřeskem. Celou tu dobu jsem strávil hovorem (monologem) se znechucenou Elizou, zatímci Octavie nic netušíc spala sama ve své gigantické posteli.
Druhý den jsem se opil s přáteli a holedbal se, že se mi dostalo satisfakce: mou milenkou se opět stala Octavie, a nádavkem za mé utrpení mi spadla do náruče i její olivová komorná.
Sklidil jsem potlesk. Svědci svým brebentěním potvrdili můj milostný úspěch, a paní D., jejíž zálibou bylo psát anonymně lechtivá udání manželům a milencům, zalepila a odeslala osudný dopis. Nechal jsem Verdierovi vzkaz, že vše se chýlí ke zdárnému konci. Rozechvěle jsem čekal na reakci knížete Smoljova.
Dostavila se brzy. Kníže přijel do mého bytu. Styděl jsem se před ním za svůj skromný pokoj, ale on si ničeho nevšímal: bylo zřejmé, že vůbec nevnímá rozdíl mezi zničujícím přepychem svého paláce a prostotou mého příbytku. V jeho hlavů strašila jediná věc: dobro.
"Nepřeji si, aby se kdokoliv kvůli mně cítil nešťastný, " pravil onen nesnesitelný muž. "Jestliže je váš vztah s Octavií stále živý..."
Propadl jsem zoufalství. On se mi přišel omluvit! Nečekal jsem, že je schopen takovéhle zrůdnosti. Pohled jeho modrých očí mne spaloval. V hlavě mi zněl vzdálený hlas podlého Verdiera: "Břídile!"
A tu jsem pochopil, že právě teď mám jedinečnou příležitost, jak toho odporně dobráckého jedince zprovodit ze světa. Přišel ke mně sám, bez sluhy. Pod okny stál jeho kočár, na kozlíku podřimoval vozka. Jediným svědkem toho, co se stane, jsem já.
Popadl jsem láhev a rozbil knížeti hlavu. Zhroutil se beze slova na koberec. Nůž, kterým jsem si obvykle ostřil psací náčiní, jsem si vrazil na několika místech do boku a do levé paže. Zakrvácenou rukojeť jsem vsunul knížeti do dlaně. Ztropil jsem hluk, který přivolal sousedy.
Překvapilo mne, jak rychle dorazila policie. Nikdo se na nic neptal, ani vyšetřující soudce, který mne uprostřed slova - tolik jsem potřeboval vyslovit svou lež! - přerušil přátelským poplácáním po ramenou a zamručením: "Později, chlapče, později!". Odvezli mne do věznice, kde mi ledabyle ošetřili rány.
Tři dny jsem čekal na výslech. Nechápal jsem, co se to děje, nechápal jsem to hrozné mlčení a nezájem: cožpak smrt člověka, byť v sebeobraně, je důvod k nevšímavosti? První den jsem strávil v cele sám. Druhou noc přivedli nějakého muže: když mé oči konečně pronikly skrze nekonečné šero káznice, spatřil jsem v jeho tváři takovou dávku tuposti, že jsem se ani nepokoušel navázat s ním hovor.
Konečnů přišel čas, kdy mne vedli dvorem do kanceláře vyšetřujícího soudce. Těšil jsem se na ten okamžik jako dítě. Vběhl jsem vesele dovnitř, usadil se na židli, která mi byla nabídnuta. Soudce se tvářil nezaujatě, jeho prsty vyťukávaly povědomý rytmus do desky stolu. "
Jste obviněn z úkladné vraždy", řekl, aniž by přerušil hru prstů. "Obvinění je podloženo očitým svědectvím, které je podpořeno dalšími dvěmi svěcetvími: krom toho existuje nepřímý důkaz vaší viny na těle zavražděného."
Z té spletité věty se mi zatočila hlava, Nic jsem nechápal. Jaký očitý svůdek? Ne, soudce jistě žertuje, aby mi usnadnil situaci: chápe, že se cítím trapně. Zkroutil jsem tváře do úsměvu.
"Ano, bylo to strašné... chtěl mě zabít... měl sílu jako medvěd..." koktal jsem neurčitě, ale vyšetřující soudce mne neposlouchal.
"Nemáte prakticky žádnou naději. Svědectví je neotřesitelné. Přijdete o hlavu. Je mi líto. Můžete se pokusit zažádat o milost. Nebo za pomoci šikovného advokáta změnit rozsudek na doživotní blázinec - chápete jistě: pominutí smyslů a podobně. Ale to už záleží na vás. V každém případů si myslím, že by vám velice pomohlo úplné doznání viny."
Roztřásl jsem se. Co to je za hrůzné divadlo? Znovu jsem drmolil svou verzi událostí, byla zapsána, ale nikdo jí nebral vážně. Najal jsem si slušného advokáta, obětoval celý svůj nevelký majetek na svou obranu. Podrobil jsem se lékařským prohlídkám, ale nedokázal jsem ze sebe dělat šílence. Byl jsem shledán plně příčetným a odpovůdným za své činy.
U soudu jsem s hrůzou zjistil, že oním očitým svědkem je Octavie. S nezměrnou drzostí vylíčila, jak se společně s knížetem vypravila za mnou, aby definitivně urovnali domnělé rozepře. A já, místo abych jako civilizovaný člověk diskutoval, jsem ihned sáhl po zbrani a rozrazil svému odpůrci hlavu. Totéž jsem se chystal provést Octavii, ale jí se podařilo uprchnout a přivolat pomoc. Její slova potvrdil knížecí kočí i jakási žena ze sousedství. Poslední kapkou pak byl onen nepřímý důkaz mé viny: kníže byl levák, ale perořízek svíral v pravé ruce...
Rozsudek zněl jasně: smrt pro darebáka. V chodbě justičního paláce jsem míjel Verdiera. Tvářil se vážně, téměř otcovsky. "Smůla, chlapče," zašeptal.
Moje žádost o milost nebyla vyslyšena. Zalykal jsem se bezmocným vztekem, rozbíjel jsem si hlavu o kamenné stěny.
Za malým oknem u stropu cely se měnil čas, ale ve mně se nehýbal. Strnul jsem v jediné vteřině, v jediné křečovité myšlence, v bezmocném odmítnutí toho, co se stalo. Necelý týden před popravou mne navštívil Verdier.
Stál v bezpečné vzdálenosti ode mne, oddělen dvojitými mřížemi. "Než zemřeš, měl bys poznat pravdu. Život je jedno jediné spiknutí, proti komukoli. Vyvolil jsem si tě, abys za mne vykonal špinavou práci. Nikdy ses nedozvěděl proč. Teď ti to povím. Jseš levoboček starého knížete. Nevlastní bratr toho muže... ", Verdier se významě odmlčel, "Tys to nevěděl, ale já ano. Dvě mouchy jednou ranou, chlapče. Sbohem."
Odešel. Jako smyslů zbavený jsem se vysápal po hladké zdi až k zamřížovanému okénku své cely. Chtěl jsem letět, měnit se v cosi jiného, probouzet se ze všech ohavných snů. Místo toho jsem spatřil, jak Verdier opouští budovu vězení. Octavie kráčela po jeho boku, oddaně a plna obdivu ke svému novému ochránci. V jejích skráních jsem zahlédl stříbrné nitky, jediný důkaz toho, že ji ještě někdy uvidím.









