
Krtek je tak rozšířené zvíře, že by se jakékoliv pojednání o něm mohlo zdát nudné. Ale opak je pravdou. Každý si myslí, že krtek je černý osrstěný tvor, který po sobě zanechává hromádky hlíny na lukách. Ale pozor: není tak neobvyklé nalézt krtka zcela bílého - albína, šesti nebo sedmibarevného, nebo dokonce lysého, s kůží poskládanou v záhyby a duhově se lesknoucí !
Stěny komory a chodeb příslušejících k obydlí krtka jsou pevně upěchovány a uhlazeny. Svou ložnici vystýlá měkkou trávou a listím. Chodby, které buduje, jsou velmi prostorné a pohodlné, často používané jinými podzemními zvířaty, jako například ropuchou, rejskem nebo myší. Tito tvorové se však musí mít velice na pozoru, aby se nepotkali s pánem domu, stali by se totiž rychlou obětí jeho žravosti.
Krtek svěj podzemní revír prohledává většinou třikrát denně, zrána, v poledne a večer. Zmocní se všeho, co tam zabloudí!
Celková délka všech chodeb, v nichž rejdí za potravou, bývá až padesát metrě. Vzduch do nich vniká hroudami krtin. Některé chodby vedou k nejbližšímu potoku nebo louži, nebo, nejsou-li žádné zdroje vody v blízkém okolí, krtek v nejhlubším místě svého království vyhloubí kolmý otvor, ve kterém se zachytává dešťová voda.
V některém druhu zeminy hrabe krtek velice lehce. Zachytí se svými mocnými lopatkovitými okončetinami, zaryje rypák do země a s neuvěřitelnou rychlostí odhazuje hroudy za sebe. Vyhrabanou zeminu nechává tak dlouho ležet za sebou, až je mu její množství nepříjemné. Pak teprve ji začne vynášet pomocí rypáku na povrch.
Celková délka všech chodeb, v nichž rejdí za potravou, bývá až padesát metrě. Vzduch do nich vniká hroudami krtin. Některé chodby vedou k nejbližšímu potoku nebo louži, nebo, nejsou-li žádné zdroje vody v blízkém okolí, krtek v nejhlubším místě svého království vyhloubí kolmý otvor, ve kterém se zachytává dešťová voda.
V některém druhu zeminy hrabe krtek velice lehce. Zachytí se svými mocnými lopatkovitými okončetinami, zaryje rypák do země a s neuvěřitelnou rychlostí odhazuje hroudy za sebe. Vyhrabanou zeminu nechává tak dlouho ležet za sebou, až je mu její množství nepříjemné. Pak teprve ji začne vynášet pomocí rypáku na povrch.

V písku se prý pohybuje tak rychle, jako ryba ve vodě. Je to věbec zvíře velice hbité: ve svých chodbách pobíhá rychlostí klusajícího koně. Také plavcem je znamenitým: Bruce pozoroval, jak skupina krtkě plavala poblíž Edinburgu přes moře k ostrovu asi 200 metrě vzdálenému, aby se zde usadili. Mladé krtky lze pozorovat na povrchu země častěji než starší jedince. Hanoverský faunista H. Löns popisuje skupinu mladých krtkě, kteří se krásného dubnového jitra na louce poblíž jeho sídla za stálého cvrčení honili, lízali a prali. Jeden z nich zaběhl do rozježděné cesty, kde ucítil dešťovku: při skoku do jamky, ve které žížala ležela, jí zalehl, takže mu bystrý čich byl k ničemu. Bylo prý zajímavé pozorovat, jak krtek zaraženě hledí kolem sebe. Po chvíli se vydal na další cestu, ale ještě jej napadlo, aby se obrátil: a tu závan větru znovu upozornil hladovce na přítomnost jídla: několika skoky se přiblížil ke kroutícímu se červu a sežral ho.

Jindy byl krtek pozorován, jak vleče za hlavu živou žábu. Sám šel po zpátku, žábu, která se věbec nebránila, obrácenu na zádech. Teprve když ji začal stahovat do svého doupěte, začala vydávat táhlé naříkavé zvuky. Hlad krtka je vskutku neutišitelný. Jak vypráví prof. Soffel, jeho zajatý krtek pozřel za necelou pělhodinu rozmačkaného slimáka zahradního, pět větších dešÈovek a kus koňského masa. O hodinu později již opět neklidně čenichal, což bylo neklamným znamením, že mu vytrávilo. Bylo mu předhozen velký skokan zelený a 25 moučných červě. Poté ho nechal tři dny hladovět, což zvíře sneslo, aniž by viditelně zesláblo.
Tentýž badatel tvrdí, že krtek často požírá zdechliny. Uvádí příklad jedince, kterého v podvečer přistihl, jak se cpe čerstvě mrtvým zajícem. Naopak Flourens uvádí, že když zajatému krtkovi předložil ropuchu, otřásal se již při pouhém doteku, jako by byl zachvácen nepřekonatelným odporem. Ropuchu nesežral. Druhý den zcepeněl, aniž by se dotkl jiných pochoutek, které měl ve své bedně k dispozici. Jiní tři krtci, které Flourens choval a pokoušel se je krmit výhradně kořínky a listím, pošli hlady. Posledním Flourensovým pokusem bylo sledování skupiny deseti vyhladovělých krtkě. Po několik dně pozoroval, jak silnější jedinci požírají slabší druhy. Posléze zbyli jen dva, které badatel ze zajetí propustil.

Pozorovatel O. z Lövisu podává zprávu o boji krtka s jedovatou zmijí. Do bedny, jejíž dno bylo vysypáno pískem, vložil zmiji, které se právě před tím vylíhla dvě živá a dvě mrtvá mláďata, a mladého krtka. Nejprve se soupeři vyhýbali: ale asi po hodině se krtek začal přibližovat k jednomu živému zmijímu mláděti. Stará zmije jej při tom kousla mezi lopatky. Krtek se uchýlil do kouta: byl zadumaný a škrábal si ránu po zpěsobu psě, jako by ho svědila. Po nějakém čase se však vzpamatoval a vyrazil proti nejbližší mladé zmiji, kterou, i když se mu stavěla se vztyčenou hlavou na odpor, překousl asi v polovině a během následujících asi dvaceti minut sežral. Stejně naložil s druhým živým mládětem i s jeho dvěma mrtvými sourozenci. Přitom stará zmije spíše uhýbala jemu, než on jí. Ostatně ani ona nebyla ušetřena: pěl hodiny poté, co spolykal mláďata, vrhl se krtek i na starou zmiji. Zprvu se vyhýbal její hlavě a snažil se jí chytit za ocas. To se mu nakonec podařilo. Vláčel ji několik minut po bedně, aby ji nakonec, rozvášněn bojem, začal kousat přibližně v prostředku těla. Zmiji se mezitím podařilo zatnout své jedovaté zuby do krtkova boku. Vzápětí však umdlela a vzdala se. Ráno z ní zbyla jen ohlodaná žebra a kusy kěže. Krtek byl čilý a vedlo se mu dobře.
Z uvedeného vyplývá, že krtek je v poměru ke své velikosti strašlivý dravec. Je divoký, zuřivý a s žádným stvořením vlastně nežije v míru, kromě své samičky. S tou se však snese pouze v době páření a během výchovy mláďat. Během zbytku roku nesnese ve své blízkosti nic živého. Setkají-li se v této době dva krtkové, svedou spolu boj na život a na smrt, přičemž není výjimkou, že zraněním podlehnou oba dva.

V době páření se krtek vydává i do cizích podzemních pevností. Setká-li se zde s jiným zamilovaným samcem, rozpoutá se tuhá bitva. Má-li štěstí, nalezne po mnoha šarvátkách samičku, kterou se k sobě pokouší připoutat po dobrém nebo silou. Jen obtížně si tito rodilí poustevníci na sebe uvykají a zakládají domácnost. Po čtyřech nedělích vrhne samička 3 až 5 slepých mláďat velice ubohého zjevu, holých a velikých jako fazole. Rychle však rostou a již v nejútlejším věku ukazují tutéž nenasytnost, jako rodiče.
Krtek neupadá do zimního spánku. V zimě je čilý jako v létě, jen se zavrtává hlouběji do země. Ve svém doupěti si tvoří zásoby červě, a to velice děmyslným zpěsobem: ukousne jim hlavu a uskladní je v udusaných stěnách svých chodeb. červi takto nezahynou: na poraněné části se vytvoří nová pokožka a ochromená žížala neměže utéct, ani shnít. V jedné stavbě takto bylo nalezeno 1 280 dešťovek, které dohromady vážily 2,13 kg.










ahojkyy pekny blog :))